Camila Cabello - Cesta za životním snem

Jak se to vlastně seběhlo, že jsem se stala zpěvačkou

Celým jménem se vlatně jmenuji Karla Camila Cabello Estrabao. Dříve jsme s rodinou bydleli střídavě v Mexiku a v Havaně, ale to není vůbec podstatné. Až když jsme se přestěhovali do Miami na Floridě, stalo se toho spousta:
,,Camilo!! Tak vstávej! Přijdeš pozdě na ten konkurz!!" zakřičela mi do ucha Sofie, moje mladší sestra. Jsem to ale hlava děravá! Vždyť já bych zapomněla na konkurz, který by mi mohl změnit život! Abych Vám ho trochu přiblížila, jednalo se o konkurz v soutěži X Factor. Ani si nedokážete představit, jak dlouho jsem na něj pilně dřela. Zpívala jsem od rána do večera, až si sousedi stěžovali. Ale já jsem trénovala dál, můj sen o pěvecké kariéře mi totiž nikdo nevezme! ,,Asi poprvé ti musím poděkovat, Sofi" řekla jsem sestře, která se ještě pořád snažila ze mě stáhnout peřinu. ,,Vsaď se, že to vyhraješ, protože jsi nejlepší!" objala mě Sofinka. ,,Já si tak velké naděje nedělám. Dokonce jsem slyšela, že v porotě bude mimo jiné sedět i Ariana Grande!" řekla jsem nadšeně sestře. ,,Karlo Camilo Cabello Estrabalo! Okamžitě se přestaň vybavovat, a oblékni si něco hezkého na sebe! Přece nepůjdeš v pyžamu!" pohoršila se nade mnou máma. Vždy když je rozrušená nebo naštvaná, řekne mi celým jménem, protože ví, že nic jiného než Camila Cabello nesnesu. Jenže jaké oblečení se hodí na konkurz do slavné pěvecké soutěže? Mám si vzít nějaké krásné šaty? Nebo spíše kraťasy a tílko? Jako kdyby mi máma četla myšlenky, znenadání otevřela dveře mé skříně, a vytáhla z ní mé nové šaty. ,,Ať tě ani nenapadne vzít si své staré kraťasy a tílko! Přece nám nebudeš dělat ostudu!" hodila mi máma na postel šaty, které jsem si kvůli soutěži pořídila. Tak to bychom měli. Jenže jaký účes se hodí k šatům? Zeptám se Sofie, ta je na to expertka. ,,Sofi, jaký účes se k těmto šatům hodí? Já si vůbec nevím rady." zeptám se poníženě. ,,Já bych navrhovala rozpuštěné nakulmované vlasy s mašlí nebo s čelenkou, a pokud je nechceš mít rozpuštěné, teoreticky by šel i francouzský copánek." řekla sestra prohlížející mé nové šaty. ,,Dobře, díky za radu. Vybírám si rozpuštěné vlasy s mašlí." odpovím, a běžím k zrcadlu. Kriticky se prohlédnu v zrcadle, a usoudím, že to může být horší. Teď jen najít rodiče a sestru, rozloučit se a poprosit tátu o odvoz. ,,Tak se mějte, já už musím. Jo a tati? Odvezl bys mě prosím? Autobus mi už ujel, a metro nejede tam, kam potřebuji. Musela bych dojít pěšky, a to bych už stoprocentně nestihla." udělám na tátu psí oči. ,,Samozřejmě, že tě tam tatínek odveze. A teď už utíkej, a všem ukaž, že to ty musíš vyhrát." objala mě máma, a hned za ní přiběhla Sofinka. ,,To dáš, budu ti držet palce." řekne sestra, a dala mi svůj talisman, roztomilého plyšáčka králíčka, kterého dostala ke svým 3. narozeninám. A pak jsem nastoupila do auta. Nejeli jsme dlouho, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Konečně jsme tu, pomyslela jsem si. ,,Zlom vaz dceruško!" zavolal na mě ještě z auta táta. Úplně nejhorší na tom všem je to, že všichni mí známí věří, že to já vyhraju celou tu soutěž, a dostanu pěněžní odměnu. Jen já vím, že na to, abych byla ta nejlepší, zdaleka nemám. Jenže teď se musím soustředit na přítomnost. Třeba přeci jen mám nějakou šanci...? Ne! Nesmím si nic nalhávat. Pomalu stisknu kliku. Ruka se mi klepe, i když na řadu zdaleka nepřichází to nejhorší. V jedné chvíli mám obrovskou chuť utéct. A zradit svou rodinu? To nikdy! Prostě se musím jen zhluboka nadechnout, a udělat ten obrovský krok vpřed....