Potomek magie

Cesta

Když slunce zašlo za obzor a jeho místo na obloze nahradil měsíc, tak jsme ještě kousek jeli lesem za tmy a teprve potom se zastavili a utábořili. Odsedlali jsme koně a přichystali táborák. Vzhledem k tomu, že Viktor před naším odjezdem jedl, nebyl hladový, ale já ano. Vzala jsem si tedy kousek chleba se sušeným masem. Mému hladovému žaludku to muselo stačit. Zabalila jsem se do deky a podívala se na Viktora. U ohniště měl rozloženou mapu a zamyšleně ji pozoroval. Podložila jsem si hlavu rukou pod kožešinou a sledovala ho.

Bylo slyšet jen praskání ohně. Oba jsme mlčeli. Vnímala jsem teplo, které oheň vydával. Chtěla jsem vědět, kam jedeme, ale Viktor býval nerad rušen, když přemýšlel. Jenže má zvědavost narůstala, ale Viktor stále mlčel. Snažila jsem se nějak zabavit svou mysl během čekání, a tak jsem uvažovala zda se již vojáci dostali k nám domů. Zda zjistili, že jsme už pryč. Zda vypálili náš dům stejně jako těch několik předtím. Několikrát jsme s Viktorem viděli sice jen kouř, ale jednou jsme se stihli jen ukrýt v lese mezi keři. Viděla jsem, jak vojáci prohledali náš malý domek a následně ho podpálili. Poté co odjeli, Viktor rychle pronikl do domu, aby zachránil nějaké naše věci. Tehdy mi bylo teprve čtrnáct. Zůstala jsem stát před domem. Cítila teplo, které oheň vysílal okolo sebe. Viktor se chránil pomocí magie, aby ho oheň nesežehl, ale ani ta mu málem nepomohla, když jsem nechtěně použila svou magii. Byla jsem uchvácena plameny. Jakoby ke mně mluvili a já s nimi byla spojená. Viktor mě tehdy včas odtáhl od domu, když se plameny zvětšily a zesílily. Pomocí své magie, utlumil tu mou a poté se se mnou vydal pryč.

Za zákoutí mého přemýšlení mě vytrhly ruce. Trhla jsem sebou a zadívala se na Viktora, který se nade mnou skláněl a na čele se mu zrcadlil pot. Cítila jsem, jakoby mi hořela kůže. Podívala jsem se k ohni a všila si, jak oheň žhne modrou barvou.

Trhla jsem sebou, sundala ze sebe přikrývku a začala couvat od ohně. Viktor se otočil k ohni a rozpřáhl ruce. Byla jsem vyděšená. Opět jsem použila magii, aniž bych o tom věděla a Viktor mě zase zachraňoval.

„Celesto, uklidni se. Zklidni své dýchání a přikaž ohni, ať se podvolí mé moci. Zkrotím ho." Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. S Viktorem jsme tohle nacvičovali již mnohokrát. Otevřela jsem svou mysl a vnímala ohnivý živel. Viktorova magie, pronikla do mé mysli jako přívalová voda a uhasila plamen, jenž uvnitř mě planul. Otevřela jsem oči a zhluboka dýchala. Oheň v ohništi se opět utišil do malého plamínku a Viktor ke mně přispěchal. Z očí se mi spustily slzy, když mě objal v pevném obětí. Bála jsem se svojí magie a neuměla jsem ji ovládat. Po tolika letech, po tolika marných pokusech zkrotit ji, naučit se ji ovládnout a používat, tak stále byla má moc nevyzpytatelná a děsivá.

Viktor mě nepřestal utěšovat, dokud jsem neusnula. Probrala jsem se brzo z rána, když slunce vycházelo. Viktor byl již vzhůru a znovu si prohlížel mapu. Posadila jsem se a napila se vody z čutory.

„Omlouvám se," řekla jsem potichu. Viktor zvedl hlavu od mapy a s pochopením se na mě podíval.

„Nemáš se za co omlouvat. Máš dar mocné magie, naučit se ji používat potrvá."

„Učíš mě už od mých dvanácti, jak ovládat magii a stále je stejně nevyzpytatelná. Neovládám ji. Šest let učení, útěku a já ji stále neovládám. Jen všechny ohrožuji."

„Tvá moc se jen ještě nesloučila s tou matčinou. Chce to čas. Byla ti dána příliš brzy a příliš velká moc. Nejdřív musíš ovládnou svou sílu a pak až tu, jenž ti dala tvá matka."

„Jenže, jak ji mám ovládnout? Vždyť ani nevím, jakou mocí vládnu. Nevím, zda ovládám oheň či vodu nebo něco jiného. Malé škrábance se mi dokážou sami vyléčit, když to má moc chce nebo dokážu odvanout vítr jiným směrem. Nemám stálou moc. Co když příště zase někomu ublížím?" Viktor přešel ke mně a posadil se naproti mně. Uchopil do svých ruk mé a stiskl je.