Za maskou smrti

Kapitola první

Když jsem otevírala dveře svého bytu, modlila jsem se, aby tam na mě nečekali jeho poslové. Avšak jakmile jsem pocítila chlad, věděla jsem, že tam jsou.

Už tam na mě čekali, celý v černém, obaleni chladem a temnotou.

„Co chcete?"štěkla jsem po nich hned, jak se za mnou zavřely vchodové dveře.

Oba dva se jen ušklíbli.

„Nemusíš být hned nepříjemná, jsme jen poslové," pronesl posměšně Cael a pohodlně se usadil do mého bílého křesla. On celý v černém byl proti bílému potahu jako pěst na oko.

„Ptám se znovu. Co chcete?" shodila jsme ze svých ramen plášť a pověsila jej na háček vedle vchodových dveří.

„Nezabila jsi ho," řekl prostě Heath, druhý posel, a opřel se o stůl stojící vedle křesla.

Hodila jsem po nich úlomky mé masky. „Komplikace. A chci novou masku. S touhle už nic neudělám."

Cael si úlomky prohlédl a zamračil se.

„Komplikace?" optal se Heath, „Jaké ty můžeš mít komplikace?"

Šla jsem do kuchyně, kterou od obýváku ve kterém seděli ti dva, oddělovala jen krátký ostrůvek, u kterého byly dvě barové židle, takže já dobře viděla na ně a oni na mě. Z ledničky jsem si vytáhla láhev vody a pořádně se napila.

„Jaké můžu mít komplikace?" zopakovala jsem jeho otázku. „Třeba takové, že jsem nečekala, že se začne bránit a ještě na mě vytáhne zbraň. A taky jsem nečekala, že mi rozbije masku. Takovéhle komplikace."

Cael odložil úlomky na stůl. „Zítra, vlastně nejspíš už dneska, odpoledne budeš mít novou masku i s novým úkolem."

„Nemysli si, že to budeš mít bez trestu, Avelie. Ale Pán měl dobrou náladu, takže byl shovívaví, tvým trestem bude to, že budeš toho kluka muset najít a hezky mu vymazat to, co dneska viděl. Máš na osmačtyřicet hodin." Heath se narovnal a zkoumavě si prohlédl úlomky, poté položil ruku na rameno svého kumpána a oba zmizeli.

Moc dobře věděli, že mazání vzpomínek bylo těžké, pro oba zúčastněné. Já pak měla vždycky hrozný bolehlav. Takže zas tak malý trest to nebyl, jak si oni mysleli.

Položila jsem láhev s vodou na linku vedle ledničky a vydala se do pokoje. Shodila jsem ze sebe to tmavé oblečení a schovala ho do skříně. Tedy spíše za skříň. Ve skříni jsem měla takovou velikou příčku, za kterou byl  malý prostor, ve kterém jsem měla všechny zbraně a oblečení, které jsem měla na tuto svoji „práci". Rychle jsem si oblékla volné kraťasy a tričko a ulehla do postele. Dnes v noci jsem neměla temné myšlenky na další ukončený život, tentokrát to byly temné myšlenky na neukončený život a na to, co mě ve spojení s tím ještě čeká.

***

Když ráno dopadly paprsky na moji tvář, věděla jsem, že budu muset zase vstát a začít svůj typický koloběh – práce, „práce", spánek – a znovu dokola.

Dala jsem si sprchu a oblékla si své pracovní oblečení, černé kraťase a temné modrou košili s krátkým rukávem, na které bylo na prsou logo kavárny, která se stala mým denním důvodem, proč vstát z postele a něco dělat. Mé vraždění mi vydělávalo dost, ale chtěla jsem dělat i něco normálního, být aspoň trošku normální.

Rozčesala jsem si mé dlouhé, skoro bílé vlasy a svázala si je do pevného drdolu, aby se mi při práci nikde nemotaly. Málokdy jsem je měla volně rozpuštěné, otravovaly mě. Ale nikdy bych je neostříhala, na to jsem své vlasy měla na druhou stranu ráda.

***

Když jsem se dostala do práce, měla jsem asi dvacet minut na to kavárnu zamést, sundat židle a setřít stoly. Laurel, která se mnou měla většinu směn, většinou přicházela až těsně před otevíračkou, takže tohle zbývalo na mě.

Měla jsem to rychle hotové, takže jsem šla pozapínat všechny potřebné přístroje, šéf tu byl ráno přebrat zásilku z pekárny, takže všechno pečivo bylo hezky naskládané ve vitríně. Zkontrolovala jsem nástěnné hodiny a šla odemknout dveře.

Laurel se ještě neukázala, takže to tu teď bylo na mě, což ráno nebylo zase tak hrozné, moc lidí sem nechodilo. Taky bylo teprve půl sedmé, pár lidí se sice kolem kavárny nevrle trousilo do práce, ale jinak měla ještě spousta lidí hlubokou půlnoc.

Má spolupracovnice se přihnala kolem třičtvrtě na sedm, úplně uřícená. Byla to holka tak o pět let starší, pracovala tu déle než já, přeci jen já školu ukončila teprve před pár měsíci a tohle bylo moje první místo. Měla snědší pleť a tmavě hnědé vlasy. „Neuvěříš, co se mi stalo."

„Co se ti stalo, Laurel?" zeptala jsem se se zjevným sarkasmem v hlase a založila si paže na prsou.

„Šla jsem semka a potkala jsem nějaký týpky, co vypadali jako by jen poslala smrtka. Byli celý v černým a stáli tam naproti. Koukali sem. Nechápu proč, chvíli jsem je sledovala, proto jdu pozdě. Prostě jen stáli a čučeli. Pak se sebrali a jen tak zmizeli. Prostě jako puf." Máchla dramaticky rukama, oči měla rozšířené, jak mi popisovala tento zážitek.

Cael a Heath. Vsadila bych na to svoji výplatu. Dávali pozor, zda splním svůj trest. Ale nechápala jsem, proč tak brzo. Muselo jím být jasné, že když jsem v práci, nic nezmůžu. A volno v práci bych si kvůli tomu vážně nebrala.

„To se ti jen muselo zdát." Zavrtěla jsem hlavou a jen bezstarostně pokrčila rameny.

Laurel se na mě zamračila. „Co si myslíš, že jsem? Nějakej blázen?"

Zvedla jsem ruce v obraném gestu a raději se obrátila na prvního zákazníka, který si přišel pro ranní kávu.

Den tak nějak ubíhal, moc lidí se nehrnulo, ale přesto byla tržba celkem pěkná. Bylo kolem třetí hodiny odpoledne, když dorazila dívka, která si se mnou měla vyměnit směnu. Rychle jsme si vyměnili krátký úsměv a já chtěla doobsloužit poslední dva zákazníky, stojící v mé řadě, abych jí poté mohla předat kasu.

Jeden zákazník byla postarší žena s tmavými lehce prošedivělými vlasy, která si ze své kávy udělala spíše sirup a mě se křivila tvář odporem, když jsem jí kávu připravovala. Pokud káva, tak maximálně s mlékem, to bohatě stačilo, jinak si ji člověk nemohl doopravdy vychutnat.

Hotovou kávu jsem jí podala a připravila se na posledního zákazníka. Když jsem však pohlédla té osobě do tváře, srdce se mi zastavilo. Rukama jsem se pevně zachytila za pult. Byl to ten kluk ze včera, ta nepovedená oběť.

Zrovna se díval na tabuli, takže si ani nevšiml, kdo ho obsluhuje. Pak se ale jeho oči sklonily a jeho zorničky se rozšířily, když na mě pohlédl. „Ty jsi-?"

„Dobrý den. Co si dáte?" nenechala jsem ho doříct větu. Na rukou mi naběhly klouby, jak silně jsem svírala ten pult. Měla jsem pocit, že to se mnou za chvíli asi sekne.

Ten kluk si rychle vykoktal nějakou objednávku, a když jsem se zeptala na jméno, odpověděl mi: „Kaeden."

Zapsala jsem si jméno na kelímek a podle jeho zmatené objednávky nachystala jeho kávu.

Když jsem mu předávala kávu, rychle jsem k němu pronesla: „Za pět minut v uličce vedle kavárny."

Chtěl se na něco zeptat, ale můj jediný pohled ho umlčel a on odešel.

Rychle jsem si sundala zástěru, předala kasu a vydala se vstříc svému osudu.

Tato kapitola byla poněkud nudná, nicméně setkání s posly bylo snad alespoň trošku zajímavé. S touto kapitolou začínají Avelie následky jejího nepodařeného činu.

Doufám, že se vám kapitola líbila a budu ráda za jakýkoliv ohlas. 

                                                                                                                                   Vaše Tessienka