Dělal jakoby nic. Choval se ke mně na veřejnosti pořád stejně jako obvykle. Já nevěděl co dělat. Jednoduše jsem mu nechtěl odpustit, ale nechal jsem se vždy unést a usmíval se na něho, jakoby se nic nestalo.
Jsem divný? Není to zvrácené? Cítím se trapně a zoufale. Chci mu to dát všechno za zlé, chci, ať se cítí kvůli mně aspoň trochu smutně. Ale popravdě.. Co jsem mu mohl zazlívat..
.
.
.
"Co jsem udělal?"
"Jdi pryč."
"Jimi-"
"Jdi si za jiným," skočil jsem mu do řeči.
Beze slov odešel a zavřel za sebou dveře. Jak si to představuje! Že si tady nakráčí a budeme se objímat? Tss...
Namjoon's pov
Byl jsem ve svém studiu, uslyšel jsem zaťukání na dveře. Kdo to může být?
Vstal jsem z křesla a šel se podívat, kdo je za dveřmi. Byl to Jimin v dlouhém bílém tričku a trenkách. Rozpačitě se díval nízko do stran a tahal si nejistě látku trika dolů, protože si najednou připadal moc odhalený? Odhaduji.
"Děje se něco?" zeptal jsem se.
Jimin neodpověděl, nepodíval se na mě. Jen se mi zapřel dlaněmi do hrudě a dotlačil mě do křesla, obkročmo se na mě posadil a uvelebil se jako díťe.
"Co se stalo?"
"Nic, hyung, prostě na to zapomeň.." zachraptil potichu.
Opřel jsem si bradu o jeho rameno a užíval si chvíli s člověkem, na kterém mi moc záleží.
S mým kamarádem.
