Mission X17

Briss

Sedí na zemi opřená zády o čelo postele a zírá to betonové zdi. Měla by tu přemýšlet a litovat. Místo toho si opakuje to nejzákladnější co ví; své jméno, původ, jméno své kočky a podobně. Nemá kočku. Nikdy jí neměla. Nikdy jsem žádnou kočku neviděla. Žijí jen ve špinavých městech v Evropě, bestie. Zezačátku si tu zpívala nebo si zaplétala vlasy do copu a znovu rozplétala, než neudržela oči otevřené. Snažila se nezešílet. Rok a tři měsíce. Teď jí je to jedno. Všechno je jí jedno. Dýchá, jen aby nenechávala dozorcům tolik kyslíku, jí jen aby dozorci neměli příděly jídla na víc, hýbe se jen aby si mysleli, že jí nedokázali zlomit. Žije, jen abych jim neudělala radost svou smrtí.

Uslyšela jak cvakla vyklápěcí mřížka v betonové stěně. Pod ní zahlédla fialový tác. Fialový. Večeře. Ráno dostává žlutý a v poledne rudý. Víc barev nerozlišovala. Možná jen modř vlastních vlasů a temnotu vznášející se všude kolem ní. Pomalu se postavila až jí zabolelo ochablé svalstvo. Došourala se k večeři a usadila se u tácu. Večeře se skládala z misky kaše z prášku, jako každý druhý den. Jak ubíhají dny poznávala jen podle toho, jak se zvedala mřížka v jedné zdi betonové krychle a prolézal tác. Třikrát. Žlutý, krvavě rudý, fialový. Pak dlouho nic. Někdy se v těch nocích neudržela a začne bušit pěstmi do zdi, kde tušila dveře až jí zkrvavějí klouby. Neúnavně se tam psychicky hroutila klidně i hodinu nebo dvě, přestávala až když jí o mříž u kotníků zazvonila varovná kulka. Pak se znovu odšourala zpět k čelu postele a posadila se. Kolikrát jí v čekání na další tác přemůže únava, ale někdy vydržela na mříž zírat tak dlouho, že se osud smiloval a dovnitř proleze další jídlo. Ne, že by byla hladová. Spíš počítala dny do obnovení svého soudního procesu a do její popravy. Když jídlo nesnědla, přilepšila tak dozorcům, když ho zlikvidovala jinak, další jídlo ten den nedostane a její příděl dostanou taktéž dozorci. Několikrát jídlo spláchla do záchodu naproti její posteli. Stojí hned vedle umyvadla. Nic jiného v její betonové cele nebylo, možná až mříže, které viseli metr pod betonovým stropem. Když jí sem přivedli, neprotáhla se. Teď ale byla tak pohublá, že s tím nemívala problém. Nad mřížemi v šeru rozpoznala čtyři kamery s blikající červenou kontrolkou. Monitorují každý její pohyb. Jako pohyb všech trestanců snad o konce války.

 Když týden nerušila noční klid, odvedla jí parta ozbrojených vojáků do sprch. Zezačátku se ze stydlivosti odmítala umýt za jejich dozoru, než jí pohrozili pár výstřely. Poprvé čistým průstřelem stehna, od té doby to tak daleko nezašlo. Teď, za ten rok, byla za tu možnost ráda i přes jejich slídivé pohledy. Lepší než být týdny špinavá. Už se nechutných mužů nebála. I přes nepříjemnou zkušenost s vojákem, který si dovolil víc než ostatní. Už když jí vedl chodbou, věděl, co chce. Svým špatně vypilovaným stylem se ní flirtoval celou cestu do sprch, ale jakmile promluvila, praštil jí. Z toho dne má vzpomínky, které ani temnota nedokázala vymazat. Přesto si tvář toho muže už nepamatovala. Měla ji rozmazanou slzami. Věděla ale, že jim - celému jejich oddílu - mohlo být kolem dvaceti let, protože jsem se při prvním pohledu na ně podivila celkovému mládí v toho oddílu. 

Při té vzpomínce jí v hrudi vyklíčil strach a zaslechla přibližující se kroky. Neměla se tou myšlenkou tak dlouho zabývat, když jsem naposledy přemítala o téhle zkušenost tak dlouhou dobu, málem se zopakovala. Je to rok zpátky. Kroky zpomalili a ona odstrčila fialový tác s jídlem a lehla si k mřížce. Teď byla noc, navíc začátek týdne. A včera rušila noční klid. Nemohli jít pro ní. Těžké boty vojáků zastavili na prahu dveří. Milimetry od mříží se do země zavrtala kulka. Tep se jí zrychlil a naprosto nedůstojně vycouvala po čtyřech ode dveří. Tak jo. Tohle doprovod do sprch není. Teď to nebude jako minule.