Experiment Serafine 2 ✔

23. Černá

„Serafine. Serafine."

Někde v dálce jsem slyšela hlas volající moje jméno. Zdálo se mi, že ho něco tlumí.

„Serafine. Finny..."

Finny? Vrátila jsem se z myšlenek do reality. Přes sklo na mě koukal Caleb, ruku měl zdviženou, jako by se chystal zaklepat na sklo, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Mávl směrem k otevřenému poklopu a já se odrazila ode dna, abych se s ním mohla sejít. Hned jak jsem stoupla na zem, jsem se k němu rozběhla a zastavila se až v jeho otevřené náruči.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, když jsme se od sebe odtáhli. Krátce přikývl, potom roztržitě zavrtěl hlavou. Nevěděla jsem, co to má znamenat, jestli je všechno dobré, nebo jestli si s tím radši nemám dělat starosti.

Když dál mlčel, rozhodla jsem se opět promluvit. „Proč Finny?"

Pousmál se. „Líbí se mi to. Tobě?"

Pokrčila jsem rameny. Vlastně mě to nějak netrápilo, na rozdíl od spousty dalších věcí.

„Co bude teď, Calebe?" vyslovila jsem otázku, která doslova visela ve vzduchu.

Zase zoufale potřásl hlavou. „Já... nevím. Nevím."

Tak nějak jsem to sice tušila, ale přesto bylo děsivé to slyšet. Bylo mi jasné, že ani Caleb nedokáže obcházet všechna zabezpečení věčně. Jednou se to provalit muselo, ale nečekala jsem, že by ta chvíle mohla přijít tak brzo, zrovna teď, když jsem začala objevovat i svět mimo laboratoř.

„Takže... je tohle sbohem?" Dívala jsem se na něj, snažila jsem se zapamatovat si každičkou maličkost.

Pomalu, ale rozhodně zavrtěl hlavou. „Udělám všechno pro to, abys tam nemusela zůstat dlouho," pokývl směrem k nádrži. Myslím, že jsme si oba uvědomovali, že se mu to nemusí povést. Že se mu to velmi pravděpodobně nepovede.

„Finny...," začal, když najednou zhasla světla. Ať už chtěl říct cokoliv, přerostlo to v tak peprnou nadávku, až jsem se začervenala. Ve tmě našel moji ruku a zatáhl mě pod svůj stůl, kde jsme se skrčili. Pomalu jsme se rozkoukávali a když zachytil můj pohled, přiložil si prst na rty. Přikývla jsem a pořád se držela jeho teplé dlaně.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešel zavalitý chlapík s baterkou, která nás skoro oslepila. Zběžně si prohlédl místnost, pak si něco zapsal do notesu, co měl v ruce. Nakonec se otočil, třískl za sebou a nechal nás v tmavé laboratoři pod stolem samotné.

Až teď jsem si uvědomila, že se k sobě tiskneme. Jelikož jediné světlo přicházelo jako slabý svit zvenčí, po chvíli jsme na sebe zase trochu viděli. Skoro jsem se bála dýchat, abych mu tím nepřipomněla, že čas pořád běží, i když si jen zíráme navzájem do očí.

Byl to on, kdo se pohnul první. Zvedl ruku a jemně mě pohladil po tváři, tak zlehka, že jsem si málem ani nebyla jistá, jestli jsem si to jen nepředstavila. Trochu jsem se opřela do jeho dlaně a Caleb mi přejel prsty po linii brady trochu sebevědoměji. Na chvilku jsem si dovolila zavřít oči, a když jsem je pak zase otevřela, zjistila jsem, že se na mě usmívá.

Najednou jsem toho tolik... cítila. Zdálo se mi, jako kdybych doteď znala jen malé procento všech pocitů, kterých jsem byla schopná, a jako by se všechny naráz objevily a zaplavily mě. Vypustila jsem zadržovaný dech a překvapilo mě, že to znělo nezvykle trhaně. A pokud jsem se nemýlila, i srdeční tep si dělal, co se mu zachtělo. Jak se to stalo?

Caleb si mě přitáhl blíž, obě dlaně na mých tvářích. V očích mu vesele zajiskřilo, nedokázala jsem si pomoct, taky jsem se musela usmát.

A pak, stále trochu váhavě, mi vtiskl můj první, skoro i úplně nevinný, polibek. Nevěděla jsem, co cítím, netušila jsem, jestli vůbec něco cítím. Ale když se odtáhl a s otázkou v očích se na mě zadíval, byla jsem to já, kdo opět spojil naše rty. Tentokrát jsme se do toho pustili už doopravdy. Nebo, aspoň jsme se snažili.

Občas jsem měla dojem, že je to takhle úplně správné, pak jsem zase tušila, že jsem nestihla pootevřít pusu ve správný čas a snažila jsem se to rychle dohnat. Nevadilo nám to, prostě jsme to zkoušeli dál, snažili se najít společný rytmus. Calebovy ruce mezitím putovaly dolů, zatímco moje vyrazily na cestu vzhůru a skončily vzadu na jeho krku.

Přitiskla jsem se k němu ještě blíž, takže jsem se dostala trochu výš a bouchla se do stolu. Oba jsme se rozesmáli. V ten moment neexistovaly žádné starosti, žádné zítra, ba ani další minuta. Byli jsme jen my dva, propletení v objetí na zemi ve ztemnělé laboratoři.

Caleb si stoupl a vytáhl mě taky na nohy, pak mě chytil za pas, vysadil na desku stolu a jen se na mě díval, než mě znovu políbil. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak... lidsky, ano, to jediné slovo to dokonale vystihovalo.

„Serafine... Finny," vydechl s obličejem těsně u mého.

„Hm?"

„Pamatuj si... Nikdy tě nenechám samotnou. Dám na tebe pozor."

„Dobře," vydechla jsem.

Později tu noc jsem se v nádrži ponořila do mlhavého oparu. Pomalu mi docházelo, co se stalo a co to všechno znamená. Bloudila jsem v databázi a snažila se nashromáždit co nejvíc informací, abych si dokázala udělat dobrou představu o Calebovi a o mně. Celou dobu jsem si ale připadala taková... zpomalená. Kdyby se mě teď někdo zeptal na nejkratší cestu ven, nejspíš by mi devět vteřin trvalo jen uvědomit si, že na mě mluví. 

Mohla bych být... zamilovaná? Je to ono? Neměla jsem nejmenší ponětí a můj mozek se tvářil, že mi vypovídá službu. Jako by pomalinku usínal, odplouval na vlnách zamlžených myšlenek. Ne, počkat, tohle už bylo moc. To nemohla být láska, tady něco nesedělo. Doslova jsem cítila, jak ztrácím kontrolu nad svým tělem, jako bych se z něj vzdalovala. Srdce se mi z posledních sil rozbušilo, jak se snažilo zabránit nevyhnutelné katastrofě. Z prstů se mi vytratil cit a skoro jsem nedokázala udržet otevřené oči. Z posledních sil jsem se přinutila pohnout.

Zabrala jsem pažemi a jednou bouchla na sklo, za kterým stál Caleb. Poté jsem ztratila vědomí.