Má svůdná tajemství

1.

"Ahoj, jsem Jessica, ale říkej mi Jess" pronesu a povzbudivě se usměju na svojí novou spolubydlící, která se rozvaluje na posteli a  nezaujatě listuje časopisem. "Ahoj" řekne blondýna a ani se na mě nepodívá a dál listuje časopisem.

Víte, není to poprvé co se stěhuju a musím se pořád dokola seznamovat s lidma a pořád dokola říkat 'ahoj,já jsem Jess' a pořád nasazovat ten přiblblý milý úsměv, abych zapadla.
Milovala jsem patřit někam do kolektivu. Ráda jsem se  bavila s partou svých nejbližších kamaradů, ráda jsem  trávila přestávky s kamarády a ráda jsem byla oblíbená. Jenže tyhle časy jsou pryč a všechno za to může stěhování. Neustálé stěhování napříč USA kvůli mé rodině a jejich práci.

"A to mi neřekneš ani své jméno?"  zeptám se s trošku naštvaným podtónem ale pořád vcelku mile.
"Mia,  Mia Stokesová" nasadí ironický úsměv, koukne se na mě a poté jenom  protočí oči a dál se věnuje časopisu.
"Fajn,chtěla jsem jenom být milá, nic víc"  popojdu ke své posteli na druhé straně pokoje.

Pokoj je malý a chudě vybavený. Postel,psaní stůl, skříň. Všechno je staré a buď poničené nebo pokreslené. Jak jinak. Hned naproti dveřím je malé okno,které je zvenku zamřížované,což nebudí dobrý dojem a určitě to bude mít nějakou souvislost.
Rozhodnu se tímhle moc nezabývat a radši si půjdu vybalit. Vzala jsem si s sebou všechno oblečení a skoro všechno co jsem doma měla a musím říct, že moje skříň, nejspíš zachvíli praskne.

"Víc věcí sis vzít nemohla co" zabrblá potichu a jedovatě Mia.
"Víš co, radši si dál listuj svým ubohým časopisem o tom, jak si správně nanést řasenku a jaké jsou nové módní trendy a nevěnuj pozornost mé skříni" řekla jsem klidně, ale měla jsem z mého projevu opravdu radost. Mia položila časopis na postel, stoupla si a nadzvedla obočí. V tu chvíli, jsem si pomyslela,že jsem si právě udělala nepřítele, jenže Mia se najednou začala mírně pousmívat, z čehož jsem znejistila ještě více.
" Nakonec asi nebudeš zas tak špatná Jess Rainorová" pronesla a sama pro sebe se zasmála.  Ztuhla jsem.
"Jak víš, jak se jmenuju, když jsem ti příjmení ještě neřekla?"
"Jessica Rainorová, 19 let, tohle už je tvoje šestá střední škola, bývala si blondýna,ale z nejakého neznámého důvodu si se přebarvila na černo. Zvláštní ne?" zlomyslně se ušklíbla a já v tu chvíli ztuhla ještě víc a v hlavně se mi pomalu ale jistě vynořovaly otázky. Jak to sakra všechno tohle ví? A ví i to,před čím jsem sem utekla?