Za zdí

Prolog

Krajinu zasypávají sněhové vločky, dopadají na zpustošenou zem a pohřbívají ji pod roušku tajemství. Nastává další zima, díky níž uhyne nespočet tvorů, rostlin, ale také lidí.

Ona je jednou z nich. Přijde o život, jako jedna z mnoha. Jako o ně přišli před ní a ještě přijdou.

Sedí schoulená v mělkém dolíku, který si ve spěchu vyhloubila mezi kořeny stoletého dubu, na řasy se jí lepí bílé chmíří - lehká a vražedná zbraň, co ji brzy vysaje do posledního srdečního úderu. Rusé vlasy jí padají do tváře, když si k hrudi tiskne malý uzlíček, děťátko, jehož pláč zaniká ve hřmění poryvů větru.

Žena dítko kolébá, chlácholí, ačkoli ví, že umírá. Vidí jeho rozpraskané rtíky modré jako ostružiny a chce se jí z toho brečet. I jí samotné je zima, je oděná jen v lehkých kožených šatech a má také prázdný žaludek. Všechny pokrývky použila na to, aby svého potomka ochránila před mrazem. Bohužel to nestačí.

Vytáhne otlučenou lahev se studeným kozím mlékem - o to vlastní vlivem stresu přišla - a vloží ji miminku do úst. ,,Š-ššš, holčičko, bude to dobré. Bude to dobré," šeptá, palcem hladí dítě po propadlých tvářičkách a dýchá mu do obličeje, aby jej zahřála. Moc dobře zná bezútěšnost této situace, není přeci hloupá, proto ji tak tíží lži, jež trousí - a to, jak lehce jí kloužou z jazyka. Hledí do šedých očí své jediné dcery, chuchvalce sněhu ji bičují do tváře a píchají jako jehly. Chlad ženě proniká do každého póru, každého záhybu kůže. Její jediná útěcha je ten malý tvoreček.

Když dítě dopije posledních pár kapek bílé tekutiny, stočí se s ním matka do klubíčka a zachumlá jej co nejvíc do kožešin.

Jistě se to brzy přežene, slibuje malému v duchu, jelikož na opravdová slova nemá dost sil. Je zesláblá putováním a hladem. A pak budeme v bezpečí.

Poslední věc, kterou si těsně před smrtí pomyslí, bude přežijeme. Pak její hlava s křupnutím dopadne na čerstvě napadanou závěj. Vlasy hedvábné jako samet budou vypadat nepřirozeně, brzy je však pokryje bílá smrt a ony splynou se zemí. Její duše odchází a tělo chladne, zatímco stále ochranitelsky drží miminko u sebe.

Během půl hodiny kolem projede karavana kočovníků. Jejich vozy - může jich být tak pět šest - jsou taženy huňatými kopytníky s parohy, línějšími, ale výkonnými zvířaty s velkou výdrží a dlouhýma nohama. Vracejí se s nimi ze severských oblastí, jejich příbytky na kolech se zabořují do ledové břečky.

,,Potřebujeme nějaké dříví," povídá jeden ze statnějších mužů z třetího dostavníku, má silné ruce a šedinami prokvetlý plnovous. Přes ramena nosí plášť z bizoní kůže, velmi drahý, ručně zdobený kvalitní kousek. Jen máloco ho v životě ještě dokáže zaskočit, na cestách přišel kvůli zimě o své přátele, sledoval, jak jeho nejlepší spolubojovníky trhá zaživa puma a zúčastnil se lovu medvědů po celém světě. Je zkušený a sil má za dva, aby to všem připomněl, nosí na krku pověšené zuby padlých nepřátel. Takových mrazivých přeháněk zažil nespočet, a tak nehodlá nic riskovat. Zvláštní kamna zabudovaná přímo ve stěně vozu dohasínají. Odhaduje, že bouře bude jen sílit a sílit a on by nerad umrzl. Proto, když mu jeden ze starších pokyne, pootevře dveře na škvíru a vyskočí z vozu. Vydá se vstříc mrazivým spárům, které ho obepínají jako provazy.

Zapřažená zvířata si ho nevšímají, jdou si svou cestou, od nozder jim stoupají obláčky páry. Muž se usměje - někteří by to mohli považovat za samolibé -, síla kopytnatců mu učarovala, jakmile je prvně spatřil přežvykovat tuhou stepní trávu. Následně vyrazí do oblasti, kde ještě vidí poslední náznak stébel, ne příliš daleko od karavany. Je to větší les, spíš široký, natažený do dálky, než-li hluboký hvozd, kde by se ukrývala zvěř. Kmeny stromů se tyčí do výšky, jejich větve připomínající ruce kostlivce odráží neústupnou bělobu jako štíty. Instinkty mu radí, že pod nimi by mohl nalézt posledních pár kusů suchého dříví. Vyráží proto tudy.