Alfabeth

A•I.

Zamkla jsem byt a klíče hodila do kabelky. Seběhla jsem schody a utíkala na zastávku. Zase nestíhám. Musím začít vstávat dřív. Autobus se vyřítil ze zatáčky a já několika rychlými kroky doběhla k zastávce. Nastoupila jsem.

Sedla jsem si vedle jednoho muže. Z kabelky jsem vytáhla mobil a zběžně vše zkontrolovala. Cesta do práce mi trvá patnáct minut. Pracuji v bistru jako servírka. Není to tak hrozné. V práci máme příjemný kolektiv a milou šéfku.

Na své noze jsem ucítila dotek ruky. Pohnula jsem nohou dál. Zřejmě se o mě opřel, když jsme vjeli do zatáčky. Jenže se to opakovalo. Ruka postupovala výš. Opět jsem ji setřásla a podívala se na toho muže. Koukal se na druhou stranu. Byl o hodně starší než já. V černých vlasech měl na temeni lysinku a knír, který kdysi nejspíš býval celý černý byl teď sem tam prorostlý bílými vousky. Jeho ruka se opět začala dobývat na mé stehno.

„Pane, mohl byste toho prosím nechat?" obrátila jsem se na něj. Pomalým pohybem jako ve zpomaleném záběru se na mě otočil a nic neřekl. Jen se stejnou rychlostí otočil zpátky na jeho stranu.

Asi pět minut se nic nedělo, a tak jsem myslela, že už mi dá pokoj. Ale zmýlila jsem se. Jeho stranu ruka se opět ocitla na mém stehnu a rychle se vyšvihla až k mému lůnu. Chytla jsem jeho ruku do dlaně a dala pryč. Nepomohlo to a on opět rukou šátral k mému rozkroku.

„Pane, prosím vás. Copak nevidíte, že je to té slečně nepříjemné? Můžete na ni přestat sahat? Vždyť chuděra neví kam má dát nohy." ozvala se jedna starší paní, která seděla naproti nám.

„Děkuji." špitla jsem směrem k ní.

„Slečno, nechcete si raději sednout jinam?" zeptala se mě ta paní a já se na ni usmála.

„To už je jedno. Tady u Bistra vystupuju. " řekla jsem ji a opravdu. Za minutu jsem z autobusu vystoupila a hnala se směrem k nově omítnuté budově. Vešla jsem dovnitř zadním vchodem a pozdravila šéfku.

„Zdravím, Anne,"

„Ou, ahoj Allie. Adam už čeká vzadu." oznámila mi a já se vydala do našich převlékáren.

„Ahoj, Adame." řekla jsem našemu kuchaři. Byl přibližně ve stejném věku jako já. Takových pětadvacet mu bylo určitě.

Na incident z autobusu jsem si po celý den ani nevzpomněla. Když už ale zbývala hodina do zavíračky, dveřmi prošel nějaký muž. Došla jsem k němu abych ho mohla obsloužit.

„Dobrý den, dáte si něco?" nasadila jsem falešný úsměv a on se na mě otočil stejně tak pomalu jako ten muž v autobuse. K mému zděšení to byl opravdu on. Nic neřekl jen se zase otočil zpátky. Nahánělo mi to husí kůži. Nic po mě nechtěl a tak jsem se odebrala do kuchyně.

„Objednal si něco u mě?" zeptal se Adam.

„Ne," oznámila jsem mu. „Neobjednal si nic." vydechla jsem. 

Už se mělo zavírat a Anne s Adamem už měli uklizeno, tak se se mnou rozloučili. Jala jsem se uklízet Bistro. Chtěla jsem vytřít podlahu a utřít stoly. Ten muž tam ale stále seděl.

„Pane, už je po zavírací době." oznámila jsem mu. A pak to šlo opět jak ve zpomaleném filmu. Podíval se na mě, sklopil pohled ke stolu, pomalu se zvedl a bez jakéhokoliv zrychlení se odtud vytratil. Dostala jsem strach a tak jsem si pustila rádio, aby tu nebylo tak ticho.

Když jsem udělala všechno co jsme měla, zhasla jsem světla a zamkla přední vchod. Otočila jsem cedulku OPEN na cedulku CLOSE a odebrala se převléct. Vzala jsem si na sebe na sebe svůj černý kabát, obmotala ledabyle šálu kolem krku a vzala kabelku do ruky. Mám deset minut čas, konečně na autobus nemusím spěchat. Zhasla jsem i v převlékárně, zamkla zadní vchod a vyšla směrem k zastávce. Udělala jsem asi dva kroky, když mě někdo chytl za rameno. Rychle jsem se otočila a spatřila, dovolím si už říct, mou noční můru. Koukal se na mě muž, který mě dnes potkal v autobuse a asi mě pronásledoval až do mojí práce.