Zlobilas..

Dracule Mihawk. Nejlepší šermíř na světě právě seděl před Sengokuem. A zrovna ona tu měla stráž. Ona, ta, která je známá Vice admirálka a co víc... žena onoho slavného šermíře, piráta a jednoho ze Shichibukai.

Dracule Ayame si přešlápla a znovu upřela svůj pohled do rozečtené knihy. Měla by dávat pozor, ale byla si jistá, že se nic nestane, a proto strnula v pohybu, když Sengoku naštvaně rozbil konferenční stolek.

Bleskurychle zavřela knížku a její ruka volně sjela na jílec katany. Očima se zavrtávala do možného protivníka a její polovičky zároveň. Sengoku zasupěl, ale šermíř na to moc nezareagoval. Jen se zvedl a rozešel se ke dveřím. Otevřel je s takovou razancí, že dvojice mariňáků, která hlídala zvenku, nestačila ani pozdravit.

„Na co čekáš? Na písemné oznámení?!" Probudil ji z transu rozladěný hlas admirála, „Běž ho vyprovodit!" Ayame se podivila, čím ho musel její manžel až takhle rozhněvat, ale nechala si otázky pro sebe. Ptát se a vůbec zajímat se o to ji nepříslušelo. Zasalutovala a vyběhla ze dveří, aby šermíře zastihla co nejdříve.

Během chvilky ho dostihla a srovnala s ním krok. Šli v tichosti, kterou nakonec protnul on. „Nechceš ani vědět, proč se tak naštval?" zeptal se a jeho rty se skroutili do, pro něj tak neobyčejného, úsměvu. Znal ji příliš dobře, takže si její odpověď: „Je to Tvoje věc..." přebral, tak jak věděl, že byla míněna.

„Sengoku po mě chtěl, abych mu předal Kuragainu." Ayame se uchechtla.

„A ty jsi s tím, samozřejmě, nesouhlasil, viď?" Už stáli před honosnou budovou Vlády, když Ayame vyvstal v mysli obraz. Rozesmála se a skrz smích se pokusila svou představu přetlumočit Mihawkovi. „By sis musel najít nový dům a místo na trénování... Jezdil bys od jednoho ostrova k dalšímu a projel celé Grand Line a pak bys Ty..." neudržela se a vyprskla smíchy, „Ty, nejlepší šermíř světa, bys musel by-..." Než stačila větu dokončit nebo se dosmát umlčeli ji Mihawkovi rty.

Po chvíli se odtáhl, ale jen rty, obličej stále držel u jejího. „Lásko, ty přece víš, že ten důvod jsi Ty. Neměl bych ložnici, kam bych Tě mohl zamknout, kdybys zlobila. Samozřejmě klíčem zevnitř..."Tímto ji uzemnil a odrovnal. Zrudla. Šermíř se jen uchechtl, políbil ji ještě jednou zlehka na rty, mrknul na ni a rozešel se pryč směrem k dokům.

Ayame se otočila a chtěla na něj něco zavolat, jenže on to věděl. Znal ji až moc dobře. Za chůze se otočil směrem k ní a zavolal: „Dneska jsi zlobila..."

Vice admirálka zrudla ještě více a celá zkoprnělá sledovala, jak se její manžel vzdaluje. Byla známá obávaná mariňačka, vždy si zachovala chladnou hlavu a nikdo ji nemohl rozházet. Až na jejího muže...