Pronásledováni minulostí

1. kapitola

Stála jsem před jeho dveřmi. Byla jsem nervózní, už dlouho jsem s nikým moc nemluvila, pokud nepočítám svou terapeutku, a už vůbec se neseznamovala. Posbírala jsem v sobě všechnu odvahu a opatrně položila ruku na dveře. Výdech. Nádech. Lehce jsem zaklepala. Chvíli jsem tam jen tak stála, protože nikdo neotvíral. Nervózně jsem se dívala na své okopané tenisky. "Zřejmě nemá čas, nebo zájem." pomyslela jsem si a otočila se zpět ke svému bytu. Opravdu se mi tu nechtělo stát a čekat. Už jsem byla jednou nohou zpět ve svém bytě, když jsem zaslechla klapnutí dveří za mnou. Otočila jsem se a v otevřených dveřích stál vysoký, hnědovlasý kluk, na první pohled asi stejně starý jako já.
"Ahoj, potřebuješ něco?" Jeho hlas byl tak příjemný. Nebyl ani hluboký ale ani vysoký. Zvedla jsem pohled k jeho očím a usmála jsem se.
"Ahoj, jen jsem byla zvědavá na svého nového souseda." bála jsem se, aby nebylo na mém hlasu znát jak jsem nervózní.
"Aha, tak mě teda těší. Jsem Oliver." jeho ruka najednou nebyla svěšená podél těla, ale směřovala mým směrem. Probudilo se ve mě malé zaváhání, ale i přes to jsem svou ruku natáhla k té jeho.
"Já jsem Alex." Hezky se na mě usmál. Tak moc hezky až jsem si říkala jestli to jen nehraje.
"Nechceš jít dál?" Sakra. Mám jít jako k němu? Jakože k němu do bytu?
"No, nevím. Moc často se nestává, že bych šla k někomu cizímu do bytu." Nervózně jsem si hrála s rukama.
"Omlouvám se, že asi vypadám jako nějaký vrah, ale můžu tě ujistit, že jsem nikdy nezabil ani pavouka." zasmál se tomu co řekl, ale mě to moc vtipné nepřišlo. Co když je to vážně nějaký vrah? Zabije mě, pak mě někde zakope a nikdo mě už nikdy nenajde. Kdo by se staral o chudáčka Zrzka, kterého jsem mimochodem zrovna slyšela mňoukat za dveřmi.
"Můžeš mi slíbit, že když vstoupím k tobě do bytu zase z něj hezky v pohodě odejdu?" Musela jsem znít jako úplný magor, ale co už.
"Samozřejmě, neboj. Dáme kafe, pokecáme a pokud budeš chtít můžeš ochutnat můj skvělý koláč." No dobře, Alex to zvládneš.
"Koláč si dám moc ráda." snažila jsem se mile usmát a nevypadat při tom moc jako blbec. Koláč je jídlo a já miluju jídlo. Všechno bude v pohodě, ujišťovala jsem sama sebe. Oliver mě nechal vstoupit. Už ode dveří bylo jasné, že jeho byt je mnohem větší než můj. Vypadalo to tu fakt útulně a upraveně.
"Tak tudy." Šla jsem Oliverovi v patách. Byl to moderně vybavený obývák. V rohu byla pohovka a naproti ní přes místnost vysel obrovský obraz, který mě velice zaujal.
"Jdu udělat to kafe. Jaké chceš?"
"Nechám to na tobě." Pomalu jsem se přibližovala k obrazu, abych si ho mohla lépe prohlédnout.
"Cením si tvé důvěry v můj výběr. Zatím se tady můžeš porozhlédnout." odešel kamsi do jiné místnosti a já jsem ohromeně zírala na malovaný obraz dvou postav, holky a kluka, jak spolu sedí v trávě a sledují západ slunce. Bylo to dokonalé. Všechny detaily byly tak přesně zachycené, bylo to úplně jako bych tam byla s nimi. Projela mnou vlna euforie. Něco tak nádherného jsem už dlouho neviděla.
"Máš ráda obrazy?" najednou se těsně za mnou objevil Oliver s kávou v ruce.
"Mám. Tohle je naprostá dokonalost. Je to tak skutečný a tak přesný."
"Jo, je to opravdu skvěle odvedená práce." Oliver se na ten obraz díval s tolika emocemi v očích, asi pro něj hodně znamená.
"Tak se tady alespoň posaď." pokynul mi k pohovce. Vzala jsem si od něj kávu, posadila se a přičichla k ní.
"Voní skvěle."
"Je to latté s trochou pravé vanilky." Nejen že skvěle voněla, skvěle i chutnala.
"Tak jak to máš s těmi obrazy? Maluješ?" Oliver se posadil vedle mě a na malý stoleček před námi položil talíř s nakrájeným koláčem.
"Nemaluji, párkrát jsem to zkoušela, ale vždy to byla katastrofa. Obrazy miluji, protože každý něco vyjadřuje. Žádný není nakreslený jen tak. Mají své příběhy jako lidé." Oliver se na mě díval s úsměvem a pohledem mi říkal abych pokračovala.
"Jako malá holka jsem chodila s babičkou po různých výstavách obrazů všeho druhu. Moje první výstava byla v kulturním domě u nás ve městě. Chodila jsem asi do třetí třídy, ale už v té době jsem si to naprosto zamilovala. Všechny ty emoce, ta euforie při pohledu na každý výtvor." Měla jsem úsměv na tváři a zdálo se mi, že Olivera opravdu zajímá to co mu tady povídám.
"Wow, dlouho jsem se nesetkal s někým kdo by měl takovou vášeň pro umění."
Zbytek večera jsme se bavili o svých vášních, zájmech a oblíbenostech. Dozvěděla jsem se, že Oliver pracuje jako barista v jedné z místních kaváren. Dokonce mi ukazoval nějaké fotky jeho nejpovedenějších výtvorů s kávou. Jsou to taky takové malé obrázky, fakt se mi to líbí. Taky to, že má fakt rád jídlo a skvěle peče.
"Ten koláč je fantastický Olivere, ale už budu muset jít. Zrzek není zvyklý být večer doma sám." Při našem povídání jsem vůbec nemyslela na čas, ale už je půl desáté, takže bych měla jít. "Dobře, jsem rád, že jsme takhle hezky pokecali a neříkej mi Olivere, stačí Oli." zasmál se.
"Dobře, Oli."
Oli mě vyprovodil ke dveřím. "Tak zase někdy Alex."
"Někdy se stavím na kafe."
"Dobrou noc."
"Dobrou." Usmáli jsme se na sebe a Oli zmizel ve svém bytě. Dnešní večer byl opravdu fajn. Jsem ráda, že jsem si mohla popovídat taky s někým jiným než se svou terapeutkou.
Sotva jsem otevřela dveře bytu a Zrzek se mi už motal pod nohama a lísal se.
"Nazdárek Zrzoune, tak půjdeme spát?" Vzala jsem si Zrzka do náruče a jako odpověd se mi dostalo tiché zavrnění. Udělala jsem si večerní hygienu, převlékla se do pyžama a spolu se Zrzkem jsme usnuli v mojí posteli.