The Walking Dead: The right way

1.

Stojím jak sloup uprostřed silnice a přemýšlím nad sebevraždou. Moje malá sestřička spí v autě a o ničem neví, co se stalo rodičům a celému světu. Nedokážu jí říct, že maminka sežrala tátu a že oba dva se teď pohybují po ložnici a lační po kousku masa.

Před chvílí jsem viděl vrtulník. Měl jsem naději. Po takové době se ve mně něco změnilo, něco se pohnulo.
Naděje byla pro mě hodně cenná věc, tak,jako pro zbytek přeživších, ale hned zmizela tak, jak přišla, když vrtulník zmizel.

,, Musím jít něco prohledat. "

Silnice, která vedla z Altanty byla plná aut a autobusů. Byl jsem tak posraný, že jsem došel ztěží k jednomu autu. Mrtví jsou všude a já nemůžu nic riskovat, když nemám žádnou zbraň.

Otevřel jsem ho a nával smradu mě málem omámil. Začal jsem prohledávat.
Na zadním sedadle byla konzerva a láhev skoro plné vody. Vida alespoň něco...

Dal jsem je do batohu a začal prohledávat další auto. Netrvalo dlouho a brašnu jsem měl plnou, přeci jen neuplynula tak dlouhá doba na to, aby přeživší vybrali vše předemnou.

,,hmm, další skvělý den bez žádného problému. "

Setra se už vzbudila a začala mě očividně hledat, protože volala mé jméno. Všechno jsem naskládal dovnitř a zamířil hned za ní.

,, Co se děje Ell? Nebreč už jsem tady "

,, Myslela jsem, žes zmizel! Tohle už mi nedělej!" Rozbrečela se ještě více. Sevřelo se mi hrdlo.

,, Prcku na tohle už nikdy nemysli. Neopustím tě. Nikdy, rozumíš?!" Pevně mě objala a zakývala svou maličkou hlavičkou s medovými vlásky po naší mámce, byla jí tak podobná.

,, Mám hlad bráško." Pousmál jsem se nad tím, jak rychle dokázala přeběhnout k jinému tématu.

,, Je tu konzerva ovoce."

,, Kéžby tu byl tatínek. On by uměl uvařit úplně vše." Zbledl jsem nad představou otce, co jako mrtvý chodí po ložnici.

,, Táta tu není a já vařit neumí, srovnej se s tím!" Nepatrně jsem ji odstrčil, nebyl jsem zcela při smyslech a bylo mi zle.

,, Proč na mě křičíš? " Její nechápavý a ublížený výraz mě probudil. To já jsem ten, co se s tím musí srovnat. Ona by tohle zažívat neměla.

,, Promiň, pojď půjdeme se najíst." Objal jsem ji. Ona je to poslední, co mi zbylo, moje naděje.

Náš maličký tábor je příšerný. Máme auto převrácené na stranu a druhé, které kryje to první. Nesnáším spát v autě, protože takové spaní člověka hodně vyčerpává a je nepohodlné. Ohniště je přímo veprostřed a okolo celého tábora je navázaná pevná nit, která nás má chabě ochránit.

Málem jsem jí to řekl, ale nevím jestli by to pochopila. Ničí mě každá pozitivní debata o rodičích se sestrou, když oni jsou to nejvíce negativní na tomto světě. Nemůžou za to,co se stalo,ale nenávidím je. Neměli to dopustit, měli nás ochránit tak,jako správní rodiče.

Nevydržím ji pořád namlouvat, že rodiče žijou. Nejde to
Nevím, co budu dělat.
Nevím, jak se zabijeme!
Nemáme nic. Vím jen jedno, nechci, abychom skončili jako oni.

,, Uděláš i čaj bráško?" Klepala se zimou a choulila se do deky, kterou jsem našel na sedadle šedivého sedanu.

,, Máme toho málo, ale jak chceš." Usmál jsem se a postavil vodu v hrnci nad oheň.