(Ne)zvládne to !?!

Nonstop zamračeno pořád trakaře

Můj život se dá popsat jako obloha, ale ne jako ta krásná kterou vidíte většinu života. Je krásně, svítí slunce sem tam se objeví mraky, za prší ,přežene se bouřka. V noci jsou krásně vidět hvězdy.
U mě? U mě je to jen samí mrak! Nic víc jen ony, no tak dobře BYLY tu chvíle,kdy se jeden z nich na chvíli protrhl a to krásné sluneční světlo, málo kdy zpatřitelné, dodávající naději, proklouzlo aspoň částí ven, ten pocit jsem milovala, ale vybralo si to svou daň. Hodně moc velikou a cennou. Nastala bouřka. Ne, jen tak ledajaká bouřka ta která za pak hodin přejde ani za pár dnů...ta už nikdy nepřestane. Nepřetržité nárazy blesků do stromů a okolních věcí,otřesy půdy pod nohama. Neustálé a hlasité hřmění hromů doplňující neskončitelnými průtržemi mračen. Kroupy...další dost častý prvek v mém životě. To by mě asi mělo trápit ne ?

Jenže teď mě trápí něco jiného,ale co by mě mělo trápit .Podle doktorů už nic. Můj mozek by to na dobu neurčitou neměl zvládat.Já bych to neměla zvládnout.Prý bych se sesypala ještě víc pokud to vůbec jde ,jestli to vůbec jde.Já bych řekla že už to víc nejde ale co já vím .Čím si teď můžu být jistá .Sebou stoprocentně ne.

Bílá to je to co mě teď trápí a nemělo. Ne nejsem rasista. Bílá barva tu mají přeci .....andělé ne. Má to být barva míru, čistoty, dobroty,laskavosti a hlavně klidu. Ten já nemám a tak bych chtěla moc bych chtěla.

Bílá,bílá všude kam se podíváš .Byla jsem zvyklá že můj život není barevný.Ale přežívat půl roku pouze ve společnosti bílé barvy a doktorů v bílých pláštích,nejde bez psychické újmy . Vlastně.... já už jí mám, jenom se zvětšuje. No podle mých velice "inteligentních" doktorů se prý zmenšuje.Jenže já už pouze čekám na to kdy se zvětší na tolik aby mě pohltila celou.

Až bych tu nebyla tělem ani duší, která mě prý sluší podle jedné sestry , podle toho čeho jsem si všimla je asi budhistka to by odpovídalo tomu co pořád říká o mé duši. Já věřím jenom v karmu a to doopravdy. A ta mi říká že jsem v minulém životě musela být obrovská mrcha. Když teď zažívám to co zažívám což rozhodně není příjemné. Co mi má karma teď říká... vlastně nic, ona mi to spíše našeptává. Našeptává mi otázky na slova sice krátké nýbrž na odpovědi dlouhé.

Jak se mají ? Jak se jim daří ? Jak jim je ? Jak žijí ?

Ty to otázky mají dvě věci společné.
Jak a konec té otázky který zde není ,protože si to snažím nepřipouštět ,ne opravdu si to nepřipouštím. Znamenalo by to že věřím tomu že v to mě v tom nechali samotnou. Bez jejich pomoci. Stačí když na to někdy jenom pomyslím tak dostanu záchvat . Jako když slyším z médií nebo od novinářů či reportérů byť jen sebemenší zmínku o mém psychickém a fyzickém stavu.

Konec otázky. Konec věty. Konec zní beze mě. Jde to doplnit všude pouze na konec.

Konec otázky. Konec věty. Konec dní. Konec let. Konec věků. Konec života. Konec bytí. Konec části. Konec konců.
Konec mě.

______________________________________
Jenom přát si nám nestačí