My mind by the sunset

1

V odlehlejší části Londýna stál dům se zahradou. Hned 1. v řadě. Tento barák nebyl žádný palác, ale zase jste nemohli říct, že to je skromné bydlení, to tedy rozhodně ne. Za záclonami v okně v podkroví se náhle mihl dívčí obličej. Patřil Ellen, která zde bydlela se svými rodiči, bratrem Augustem,  a nesmíme zapomenout na králíčka Rufuse. Ellen bylo 15 a Augustovi 13. Vypadal ale opravdu dospěleji. Většina lidí si myslela, že jsou s Augustem dvojčata. Na tolik si byli podobní. Oba měli řídké zrzavé vlasy, hubenou postavu, plné rty a na zrzouny kupodivu málo pih. Na první pohled velmi pohlední a snadno zapamatovatelní díky své barvě vlasů. Ty zdědily po mamince.

Ellen nyní seděla u sebe v pokoji a rovnala si nově nakoupené věci připravené na 1. den školy. (Chystá se do prvního ročníku na Střední školu.) V Rodině Brownových se na vzdělání kladl opravdu velký důraz. Rodiče dokonce Ellen posílali celý srpen 3X týdně na doučování z francouzštiny. Ellen to ale nevadilo. Milovala jazyky, čtení a psaní. A ve psaní nebyla vůbec špatná! (Snažila se dokonce vynikat i v cizím jazyce – španělštině.) Milovala vůni knih a alespoň jednou do týdne zamířila do knihovny. Téměř celou část jedné stěny v jejím pokoji obývaly jenom knížky. Hned vedle bylo veliké okno, u kterého byla zabudovaná pohovka s polštáři a dekami. Tady to byl mladé slečny milovaný kout, kde mohla číst, psát, dělat úkoly, malovat nebo si povídat s kamarády, když byli u ní na návštěvě. Na gauči obvykle ležela kniha, kterou momentálně četla. V posledních dnech byla ponořena do příběhu Letopisy Narnie. Uprostřed pokoje stála jednolůžková postel, v obležení dvou nočních stolků s fotkami a ozdobami, nad kterou se vyjímaly vánoční světýlka. Ellen je ale měla pověšená po celý rok, připadaly jí útulné. Nově si na ně zavěsila fotky z letošní dovolené – téměř celý červenec strávili na Kanárských ostrovech. Pokud jste se rozhlídli po zbytku pokoje tak vás kromě bílého stolu s židlí, skříně na učebnice a šatny plnou oblečení, už nic nezaujalo.

Byl poslední týden prázdnin a Ellen se už nemohla dočkat, až na závěrečné hodině francouzského jazyka představí svým učitelům a spolužákům prezentaci na dovolenou z Kanárských ostrovů. Ne, že by se El ráda předváděla a chlubila (od toho tu byli jiní experti) ale práce na téma prázdniny ji vždy bavily. S francouzštinou si sice nebyla moc jistá, i když se ji učila 3 roky, ale s tímto referátem byla opravdu spokojená a věděla, že mají v kurzu dobrý kolektiv, takže si jen flešku důkladně uklidila, přehodila batoh přes rameno, usmála se na sebe do zrcadla (byl to takový její zvyk, který prováděla vždy při odchodu z domu a dodávalo jí to sebevědomí) a vyrazila do centra města, kde se konalo vyučování.

Po skončení hodiny cítila Ellen trochu zklamání z druhé strany. I když ji učitel pochválil za správnou gramatiku, tak lidé ze třídy nejevili takový zájem, jaký si asi El představovala. Přesto si ale nasadila sluchátka a s úsměvem na tváři se vydala z budovy. Cestou si ještě v drogerii koupila oříšky, na které měla hroznou chuť. Se zamyšlením procházela parkem, když na ní radostně zamával smějící se klučina. Byl to Fred – její nejlepší kamarád. Fred byl vysoký, poměrně hubený, přesto ale svalnatý kluk s hnědými hustými vlasy a černými brýlemi. Znali se každý z paralelní třídy od pátého ročníku, od svých 13 ti let se začali zdravit na chodbách, poté i ve městě a jakousi náhodu spolu pak vyráželi i mimoškolně a zjistili, že si rozumí. Avšak Ellen byla do něj tajně zamilovaná. Věděla, že má jen malou šanci, poněvadž je těžké někoho získat, pokud jste nejlepší kamarádi. Přesto si nemohla pomoct. Ty jeho husté vlasy a hnědé oči, do kterých když jste pohlédli, tak jste měli pocit, že vás dokáže celého přečíst. Přesto byly tyto oči upřímné a dobromyslné. Fred byl opravdu hodný, to jste si mohli být jisti už při prvním setkání. A nyní se k ní po více jak měsíci rozběhl, aby ji mohl obejmout. „Ellen, tak rád tě zase vidím, ale kde se tady bereš?" zeptal se jí Fred s jiskrami v očích. „Jdu domů z francouzštiny, jak jsem ti psala, že teď na ní chodím." Odpověděla Ellen, také plná nadšení. „A jo, zajásal kamarád, předpokládám, že jsi to tam všem pořádně natřela!" Ellen se mu moc nechtěla svěřovat a tak jen odpověděla: „Haha, to víš, že jo, všichni měli záchvaty smíchu z toho, jak jsem povídala o nějakým šaškovi jménem Fred." Fred se zasmál a společně přešli křižovatku k jejich oblíbenému obchodu Donkin donuts. Obvykle si vzali donut s sebou a vyrazili na procházku, nebo si tam jen sedli s kafem a řekli si, co je nového. Dneska byl ale výjimečný den – dlouho se neviděli, proto si koupili koblihy i nápoj a sedli si k oknu. Vždy z pohledů toho druhého dokázali vyčíst, co zhruba chce, takže nyní oba věděli, že je čas na chvilku ticha. Chvíli tedy jen tak usrkovali teplou kávu a vzájemně se na sebe dívali. Ellen si kamaráda pořádně prohlédla. Byl opálený z dovolené v Amsterdamu a dokonce měl i nové oblečení z Nizozemí. Nemohla si nevšimnout vyšisovaných vlasů, svalnatějších paží a celkově byl ještě krásnější než kdy předtím. Kdyby věděla, že se potkají, vzala by si něco lepšího, než košili zastrčenou v džínách a dlouhé vlasy sepnuté v culíku... „Ellen, Ellen?!" vytrhl Fred El ze snění. „Jsi, mimo nebo zase přemýšlíš nad nějakou blbostí." řekl s nadsázkou Fred. „Ne, ne, jen jsem ráda, že jsme na sebe takhle narazili." usmála se. „To já taky" začal se zápalem v hlase jako obvykle „představ si, že když jsme byli v domu Anny Frankové, tak jsem na těch dlouhých schodech zahlédl jen pramen zrzavých vlasů a už jsem začal vykřikovat tvoje jméno" vyprávěl s pyšným pohledem Fred „Všichni se na mě ohlídli, jako kdybych se zbláznil, a když se otočila i ta holka tak jsi to samozřejmě nebyla ty, ale ta chvíle za to stála!" Poté se odmlčel a napil se svého Latte. Ellen se nadechla a odpověděla: „Takže takhle moc jsi na mě myslel, jo?" (V hlavě myslela jen na to nejlepší.) Na Fredovi ale bylo vidět jak se červená. Potom už radši moc nemluvil...