Lea's feelings during the Cory's funeral

Taková kraťoulinká povídka na začátek.... Je trochu smutná, nemám moc ráda smutné povídky, ale tahle mě napadla jen tak když jsem myslela na Coryho. Moc mi chybí.Kdyby se vám to líbilo, tak mě to potěš a kdyby ne kdyžtak můžete nechat nějaký komentář, co bych měla zlepšit, protože je to teprve moje druhá povídka. :)

Jsou to 2 týdny co Cory zemřel. Tolik vzpomínek, které mi po něm zbyly , všechny jeho věci, jeho vůně, pořád ho kolem sebe vidím, v našem domě, v glee, když jsem s našimi přáteli. Ještě si vezmu pár věcí,nádech-výdech a už můžu vyrazit. Před domem na mě čeká Johnathan abychom mohli společně jet na jeho pohřeb. Ani nevím jestli dokážu vůbec zadržet slzy.Johny ví že nemám náladu na mluvení a tak jedeme potichu. Celé dva týdny byli velmi náročné. koukám z bočního okínka na místě spolujezdce a myslím na ten kdy se pro mě zastavil čas, jako by se každá sekunda protahovala na hodiny. Na okamžim, kdy jsem ztratila to nejcenější na světě, na ten hovor, který mi oznámil to co žádná žena v mém věku nechce zažít. Když mi oznámili že je můj Cory mrtví, nemohla jsem dýchat a slzy mi tekly proudem. Byla jsem psychicky na dně, nejedla jsem, nespala jsem až jsem si řekla že takhle to dál nejde. Takhle by to Cory nechtěl...

Z mých myšlenek mě vytrhl Johny, který mi řekl, že už jsme na místě. V dálce už byla vidět poměrně velká skupinka lidí, rodiny, přátel, hereckých kolegů, fanoušků a obdivovatelů. Johnathan mě jemně chytil za ruku,( za co jsem mu byla velmi vděčná, vždy mě podporoval a navždy zůstane mím nejlepším kamarádem), svižným krokem sme došli až ke skupince. Všichni mě objímali a přáli mi upřímnou soustrast. V tuto chvíli se objevili první náznaky slz.Pohřeb začal v přesně v poledne, všichni stáli okolo hnědé, drevěné rakve, když jsem si pomyslela že v ní je člověk, který mi byl nejblíž, který byl mím hereckým kolegou, životním partnerem a pravou láskou spustil se další vodopád slz, který pokračoval i přes proslov faráře. Když dokončil svůj nádherný proslov o Corym hodila jsem na jeho rakev velkou bílou růži a po mě pokračovali i ostatní. Rakev se spouštěla do země , to jsem už nevydržela a zabořila jsem svůj obličej s průtrží slz do chrisova smogingu a brečela. Odchází už navždy....