Jako vždy si šla dát s panem Scottem šálek čaje do kavárny Bílá vrána. Venku bylo sychravo a tak zde stráví nejspíš mnoho času. Pan Scott měl jako vždy na sobě černé kalhoty, bílou košili, černé boty a černý kabát. Jako vždy byl stejně tajemný a záhadný. Také jako vždy na něj koukali vyděšené oči dětí a seniorů. Báli se ho.
Sarah ne. Sarah se ho nebála. I přesto, že o něm nic nevěděla byla klidná. Vídali se každé úterý a středu. Pokaždé v té samé kavárně. Pan Scott vždy pravil: ,,Jsem tu s tebou dokud nebudeš z cela připravena,"
,,Připravena na co?"
,,Na vysvobození,"
Sarah v životě nikdy neměla moc štěstí. Myslela si, že slovem osvobození myslí štěstí. Měla za to, že je tu, aby jí pomohl dostat se ze dna nahoru. Taky tomu tak bylo. On tu skutečně proto byl.
A však nikdy jí nenapadlo zajímat se o to, co je vlastně zač. Cítila, že nechce aby to věděla. Nevěděla proč, ale respektovala to, že pan Scott nechce ukázat co se skrývá za tou pevnou, tajemnou zdí.
,,Co to bude?" přivítala je po delším čekání servírka.
,,Palačinky prosím, a čaj ještě k tomu. Děkuji," objednal si pan Scott.
,,A vy si dáte co?" otočila se mladá slečna na Sarah.
,,Čaj. Dám si čaj,"
,,Krátí se ti čas milá," řekl tuto podivnou větu Sarah poté co servírka odešla.
Nevěděla co tím myslí tak téma převedla na něco jiného.
,,Našla jsem práci. Vypadá, že by byla dobře placená. Tady mám smlouvu," podala listy papíru do ruky staršímu pánovi.
,,Myslela jsem že tomu rozumíte tak...Nemohl by jste si to pročíst než to podepíšu?"
Sklopil zrak ke smlouvě a začal číst. Když dočetl roztrhl listy vejpůl.
,,To mám brát jako ne?" optala se s údivem na tváří Sarah.
,,Děkuji vám," poděkoval milé servírce, která donesla objednávku.
,,Děkuji," nemohla zapomenout ani Sarah poděkovat.
,,Ano," usrkl si horkého čaje.
,,Proč?" rozrušila se.
,,Nepotřebuješ tu práci,"
,, Ale ano! To teda potřebuju,"
,,Nebuď tak rozrušená Sarah. Dnes nemůžeš,"
,, Proč bych nemohla?"
Vytáhl z kapsy dopis a vložil jí ho do ruky. Sklopila zrak k němu. Chvíli na něj jen koukala. Obálka byla čistá. Nebylo na ní nic napsáno. Chtěla ho otevřít.
,,Ne. Teď ho neotevírej," zarazil tomu pan Scott.
,,A kdy tedy?"
,,Až bude ten správný čas. Neptej se mě kdy to bude. To sama poznáš,"
Kývla hlavou a dopis uschovala do své kabelky. Pan Scott dojedl poslední kousek palačinky, dopil čaj a zvedl se.
,,Už musím jít. Tak se měj hezky. Budeš mi chybět," objal ji a zmizel.
Podívala se z okna aby věděla kam. Nic neviděla. Jen se znova rozpršelo.
Nevěřila tomu co jí řekl pan Scott. Věděla, že práci potřebuje. Nemohla si dovolit být bez práce.
Jen tak seděla a koukala před sebe. Nevnímala okolní svět ani lidi. Jen tak tiše přemýšlela a popíjela svůj oblíbený mátový čaj. Konečně jí začaly vrtat hlavou otázky tipu:
,,Co je zač?"
,,Proč o něm za tu dobu nic nevím?"
,,Z jakého důvodu nechce o sobě dát alespoň něco vědět?"
Brala ho jako vlastního tátu. Ona tátu neměla. Potřebovala ho. Matka jí už bohužel zemřela, a tak potřebovala alespoň někoho o koho by se opřela, když je nejhůře. Pan Scott její matku prý znal. Alespoň to tak tvrdil.
Matka nikdy o panu Scottovi nic neříkala. Dělal tajnosti i před ní? Napadaly jí další nové otázky.
Sarah měla čaj už zcela dopitý. Pomaličku se zvedla, aby na sebe neupoutala pozornost. Neměla to ráda a hlavně nesnášela trapné chvíle.
Vyšla z kavárny a namířila si to do hotelu Zlatá svíce. Plánovala si vymyslet, že se jí smlouva ztratila.
Šla ulicí směrem k hotelu. Bylo zataženo a déšť stále sílil. Do hotelu to bylo ještě pár pouhých minut.
Déšť bubnoval do okapů Londýnských baráků. Znělo to klidně a uvolněně. Počasí přímo stvořené pro spánek, který Sarah potřebovala. Však se brzy dočká.
Poslouchala orchestr dešťových kapek, které ji doprovázeli cestou.
Měla zvláštní pocit. Chyběl jí pan Scott. Sice se rozloučili před půl hodinou, ale jí to připadalo jako věčnost. Potřebovala ho. Teď ho opravdu potřebovala. Připadala si z ničeho nic na dně. Nikdy před tím ho tak nepotřebovala jako teď. Teď a tady v tuhle chvíli.
Hotel byl tu. Konečně k němu došla. Byl hned přes ulici. Než se rozhodla přejít a vstoupit do hotelu, vpoměla si na dopis, který jí pan Scott dal.
Vyndala ho ze své kabelky, ale nezastavila se. Rozhlédla se a vkročila nohou do silnice.
Otevřela ten tajemný dopis v němž stálo:
Tak teď už jsi připravena
Podívala se do leva a poslední co na tomto světě viděla byla jen světla přijíždícího kamionu.
***
Ocitla se neznámo kde. Všude bylo světlo, ale žádný zdi. Byla zmatená, ale zároveň plná radosti. Cítila se odpočatě a pozitivně. Takhle se nikdy před tím necítila.
Většinu času svého života byla smutná a plná vzteku na svět. Teď ne. Teď byla spokojená a uvolněná. Konečně se cítila šťastná. Nevěděla sice z čeho, ale rozesmála se.
,,Už jsi připravena. Teď už jsi připravena," vyrušil ji ze smíchu něčí hlas.
Byl to hlas pana Scotta.
,,To není možný," řekla si pro sebe.
,,Neboj se. Už bude dobře už si připravena," říkal hlas.
Byla zticha. Nedokázala najít ani vhodnou odpověď na to. Jen tam tak stála a rozhlížela se kolem sebe, aby zjistila od kud hlas přichází.
,,Už to chápeš Sarah?" zeptal se pan Scott.
Nedokázala určit od kud hlas přichází. Přicházel z neznáma. Zněl jako ozvěna.
Asi už zjistila co to vše znamená. Jiná možnost než tahle, tady nebyla.
,,Ano,"
Už pochopila co se skrývá za zdí pana Johna Scotta. Došlo jí, že pan Scott je převozník ze země lidí do země mrtvých, nebo taky jinak SMRT.
