Rudé vlasy Amélie

Praha

Od našeho posledního setkání uběhl asi měsíc. Občas jsme si napsali, ale jinak si každý žijeme svůj vlastní život. Zvláštní na tom, když od dětství zabíjíte lidi, je fakt, že si nevybudujete moc emocí a citlivost je vám cizí. Takže poté, kdy jsme odešli od na uhel shořelé cizí chaty a Vadim mi dovolil si u něj na hotelu dát sprchu, jsem prostě odjela domů a on do Prahy.

Teď je tu ale září a já nastupuji na medicínu Univerzity Karlovy. S tím se pojí stěhování do velkoměsta, a protože bohužel nejsem boháč a nemohu si tak dovolit samostatný byt, čeká mě kolej. Bylo mi sděleno, že počet mých spolubydlících je možný zredukovat na jednu jedinou, což mé obavy z neznámého místa plného lidí trochu uklidnilo. Když jsem se však ocitla na oné studentské ubytovně a poznala, že mám minimálně další půlrok strávit po boku emo holky, která si podle všeho ještě říká Goth, ruply mi nervy. Hodila jsem kufr na postel, vytáhla kabelku, peněženku, klíče a mobil a vyrazila jsem to rozdýchat ven.

V hlavním městě to moc neznám, s rodiči jsme necestovali, tak jsem si sedla do prvního parčíku na první lavičku, kterou jsem našla, a nervózně jsem do ní začala rýpat kapesním nožíkem. Hlavou se mi honil mix myšlenek a občas mi před očima bleskla vidina toho, jak si místo lavičky tupím nožík o obličej té alternativní Goth. Mám toho dost. Chtěla jsem s tím skončit. Už nebýt ta divná „psychopatka". Sebrala jsem mobil a vytočila číslo: „Vadim Tkačenko u telefonu," ozvalo se a ze mě spadl veškerý stres.