Šance?

A tak sedíme v učebně přeměňování. Sedí ve druhé řadě, já vzadu. Sedí sám a já taky. Je tu šance, že by seděl na další hodinu se mnou? Nemyslím. Je to princ Zmijozelu, nemůže se zahazovat s někým, jako jsem já. S Nebelvírem, a ještě k tomu Zlatým chlapcem. Přisedl si k němu Zmiozelský spolužák, ani ho nepozdravil. Taková drzost, kdybych já měl to štěstí a on si sedl za mnou, pozdravy bych nešetřil.

Mám výhled akorát na týl jeho hlavy, nestěžuju si. I ten si můžu prohlížet stále a stále. Jak moc mu toužím prohrábnout ty světlé, jemné platinové vlasy. Hladil bych je, opečovával je s jemností, kterou si zaslouží. Dívá se z okna.

Nad čím asi přemýšlí? V okenní tabulce se odráží jeho zasněný pohled. Je tak krasný, když si myslí, že ho nikdo nepozoruje, a sundá masku chladného a bezcitného Malfoye. Je vůbec šance, že se jednou podívá tímhle pohledem i na mě?

Sedíme v učebně přeměňování. Sedím poměrně vepředu, on vzadu. Doufal jsem, že bude sedět blíž ke mně. Sedí se mnou jeden otravný Zmijozel. Chci ho zpražit nějakou peprnou nadávkou, aby byl konečně ticho, ale nedokážu to.

Ne, když myslím na něj. Na toho nejhezčího Nebelvíra ze všech. V odrazu okenní tabulky vidím, jak mě pozoruje. Myslí si, že to nevím, ale já bych si nenechal ujít jediný jeho pohled. Pohled, ve kterém už dávno není ani stopy po vzteku a nenávisti. V jeho nádherných smaragdových očích je teď něco nového. Něco, co bych mohl nazývat okouzlením, snad i láskou. Pokaždé mě to dostane na kolena.

Dnes jsem snad poprvé v živote zatoužil patřit do Zmijozelu. Měli jsme výjimečně volné odpoledne já se rozhodl za tak krásného počasí nezůstávat uvnitř hradu, ale podniknout něco venku.

Ron ani hermiona ale volno neměli. Měli školní trest, protože je Filch chytil po večerce zavřené v přístěnku na košťata. Co tam dělali, jsem radši vědět nechtěl. Já jsem byl ale výjimečně rád, že odpoledne nestrávím s nimi, asi jsem prostě potřeboval změnu. Tak jsem se připojil ke Zmijozelským.

Měl jsem šanci dnes poznat, jakým způsobem funguje dobrý kolektiv a nečekal jsem, že se zde budu cítit víc doma než ve vlastní koleji. Bez jakéhokoli problému mě přijali mezi sebe, jako bych nebyl ani Nebelvír. A to jsem ten Nebelvír, kterého za normálních okolností opravdu nesnáší.

A tak jsem celé odpoledne strávil ve společnosti Blayse, Pansy a Draca. Ať se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, opravdu tomu tak je. Možná to bylo tím, že jsem s sebou neměl kamarády, ale ani Draco neměl blbé připomínky. Dokonce se na mě občas vřele usmál, jako by byl rád, že jsem s nimi.

Jsme zpět ve škole, schyluje se k večeru. Sedíme ve velké síni. Nesedím s ním a on zase kouká z okna. Teď je tu však naděje, že přemýšlí o uplynulém dni stráveném ve společnosti svých kamarádů, ale hlavně mě.

Ale to se vše po dnešku vrátí zase do normálu? Vždyť je to po mnoha letech myšlení a fantazírování o něm první opravdoví kontakt bez hádek a násilí.

. . .

Je den před vysvědčením, procházíme školními chodbami naposled. Stojím u okna v naší učebně a myslím na něj.

Od doby společně stráveného odpoledne jsme se pomalu ani nepozdravili.

Mám přesně z tohoto místa krásný výhled. No, né krasný, krásně zvláštní. On teď sedí dvě patra podemnou, v učebně lektvarů. Myslím na to, jak to bude jen za dva dny od tohoto okamžiku.

Snažím se ho zastihnout samotného, ale nemám štěstí. A i kdyby, co bych mu řekl? Že se mi už dlouho líbí? Že jsem se za jedno odpoledne v přítomnosti Zmijozela zamiloval? Těžko říct, jak by zareagoval.