Ráno na mostě

Každý ten most zná. Někdo z obrázku, někdo přešel tam, někdo zpátky, někdo tam i zpátky. Na tom mostě je stále živo. Od brzkého dopoledne až do pozdního odpoledne je zaplaven turisty, utrácející své peníze  u pouličních umělců. Večer je vystřídají mladí, kteří se loučí se svobodou, nebo jen prostě pijí na oslavu života. Jejich akce se táhnou přes celou noc do brzkého rána, kdy se potácejí domů a potkávají lidi, kteří ještě před rozbřeskem vstali a jdou přes most do práce, na metro nebo tramvaj. Když ne oni, objeví se fotografové se stativy, aby zachytili východ slunce nad řekou či věží. Zkrátka a dobře, nikdy se vám nepovede býti na mostě sami, abyste pocítili to kouzlo, setkali se s tím, co jsem zažil já. 

Jako malý jsem neustále slýchával vyprávění a pohádky o vodnících, nadpřirozených stvořeních nejen z Čertovky a legendy, které mluví o tom kousku naší největší řeky, co protéká královnou měst. Ano, malé děti tomu věří, chtějí je potkat a ta hrstka, co bydlí v okolí, místo spaní vyhlížejí z oken s vírou, že je spatří. Taky jsem takový byl. Bydlel jsem na rohu, kde si Čertovka s Vltavou ruku podává. Mé okno těmto setkáním asistovalo a nabízelo mi krásný výhled, který zahrnoval snad všechny kouty, kde se tato stvoření měla vyskytovat. Už je tomu dlouho, co jsem o tom přemýšlel, kdy jsem se naposledy díval z okna.

Každé ráno se objevím na ochozu jedné z věží, sleduji to hemžení, obdiv turistů i rychlou chůzi místních, průvody škol, asijské fotografy i rozeřvané English-mans a zamilované Italiano či Francoise. Zapisuji statistiky, zaznamenám si zajímavosti, sem tam si načrtnu nějaký ten obličej. 

Každý den, každý týden, každý měsíc, každou hodinu. Den je pro mne nocí a noc je pro mne dnem. Stejně jako most, ani já nemám odpočinku. Vždy tomu tak ale nebylo. Byly časy, když po mostě ještě jezdily automobily a metro ještě nebylo ani na papíře, kdy jsem byl jako ostatní, chodil jsem do práce, měl kamarády a užíval si studentských let. Studoval jsem fyziku a celkově přírodní vědy, abych zjistil, co je na všech těch povídačkách pravdy a zda jsou některé jevy opravdu z rukou nadpřirozených, pohádkových bytostí, nebo jen výboj statické elektřiny či pracující fantazie kolemjdoucích. 

Onehdá nebylo na mostě toliko turistů a proto velkou část noci byl most prázdný. A to byla moje doba. Sedával jsem uprostřed a pozoroval jsem celou plochu. Plynové lampy svítily svou žlutou, trochu nazelenalou září a hvězdy z jasného nebe dodávaly paletě světel své bílé a namodralé světlo. V klíně se zápisníkem a plnicím perem s perletí jsem vyčkával na oné jevy. Věděl jsem, že když nastanou správné podmínky a správná denní doba, hranice mezi dimenzemi je slabá a je velká šance, že ona stvoření zahlédnete. Trvá to čtrnáct dní několikráte do roka.

Platí to i dnes, ale záznamy se ztratily a i kdyby informace byla předávána alespoň ústně, nebylo by to perspektivní. Musí se čekat, trpělivě, a to nikdo nechce. Všichni chtějí všechno hned, teď, okamžitě.  

Vyčkával jsem tak několik let. Párkrát jsem měl to štěstí a podařilo se mi zaznamenat, co jsem viděl. Stíny, světla, náhlá změna teploty či pocit, že nejsem tak úplně sám. Pak přišel jiný pocit. Ten, který vám řekne, že vás někdo sleduje. Bylo to jako věčnost, ale zmizelo to stejně rychle jako lusknutí prstů. Mrkl jsem. Za víčky jsem zahlédl sněhobílý obličej, stříbrné vlasy, velké černé oči, které se modře zableskly, plné, ale světlé rty a malý nos. V okolí obličeje se vznášely kusy šatů ušité z ranní mlhy a zdobeny kapkami rosy. Obraz, který ihned zmizel, pocit, který jsem už zapomněl. Však pokaždé, když jsem znovu čekal, ten pocit se vrátil a trval vždy o několik setin vteřiny déle. To poslední sezení bylo pro mne osudové. 

Ona dívka se vznášela přede mnou, hleděla mi do očí a pohladila mne po hrudi, kde je srdce, a po tváři. Oslepilo mne silné bílé světlo, které vycházelo z jejího srdce. Pak se mi zdál sen. Byli jsme na mostě. Stála přede mnou, hleděla mi do očí, mírně se usmívala, ale působila velmi smutně. Byla snad někdy člověk? Jak dlouho už takhle je? Její šaty se vznášely tak lehce, jako jemná mlha nad vodou. Když se trochu zvedly, všiml jsem si, že i ona se vznášela. Neustále si mě prohlížela, smutně mi hleděla střídavě na hruď a do očí. Pak, aniž by jen pootevřela ústa, zazněl prostorem její jemný, tichoučký hlas. 
"Jmenuji se Rozálie. Jsi nemocný, Tomáši. Velmi nemocný. Mohu ti pomoci. Bude to ale existence beze smyslu, bez radosti a nejspíše i do konce věků."
"Jak to myslíš?" zašeptal jsem. Bál jsem se, že kdybych mluvil normální hlasitostí, rozplyne se. 
"Mám ti pomoci?"
"Jak moc jsem nemocný?"
"Tvé srdce. Je poškozené. Pokud teď odmítneš, příště už se neuvidíme." pronesla smutně. Podle svého rozvrhu pozorování jsem mohl odvodit, že mi zbývalo tak pár dní. A já měl před důležitou zkouškou. Nechtělo se mi umřít. Život jsem měl před sebou a měl jsem již pár plánů. 
"A pokud mi pomůžeš, budu moct žít stejným způsobem? Budu moci nadále studovat?"
"Bude to existence beze smyslu, bez radosti a nejspíše i do konce věků. Budeš existovat, jako bys vůbec neexistoval, a proto to bude navždy." zopakovala a upřesnila. Nenechám-li si pomoci, zemřu. Nikdo neví, co je po smrti. Nechám-li si pomoci, budu žít, ale asi už ne tak, jak jsem to znal. 
"Mám ti pomoci?" zeptala se znovu.
"Tak dobře." Mírně se usmála, asi byla ráda, že mi může pomoci. Opět se mezi námi rozlilo to světlo. Její ruka se lehce dotkla mé hrudi. Celým tělem od srdce k prstům mnou proudilo teplo.  

Ráno jsem se probudil na vrcholu jedné z věží. Dveře ke schodišti byly zamčeny. Mé doklady zmizeli. Jediné, co mi zbylo, byl můj zápisník a mé plnicí pero. Navíc se vedle mne objevil můj zimní kabát a čepice. Pamatoval jsem si přesně, co se stalo během té noci. Co ale bylo před tím, jaký byl můj dosavadní život, jsem nevěděl. Slunce jasně svítilo na modrém nebi. Podíval jsem se na něj skrze prsty. Dlaň mi maličko klesla a měl jsem pocit, že mi jí slunce prosvítá. Mimoděk jsem se podíval za sebe. Za mnou, byť bylo jasné světlo, nebyl žádný stín. Rozaliinu větu: "Budeš existovat, jako bys vůbec neexistoval." jsem chápal stále více. 

Roky plynuly a já byl svědkem všeho, co se nad městem událo. Viděl jsem dvě války, revoluce, výměny vlajek, pompézní stavbu 'Fronty na maso' i její odstřel a všechny možné přestavby i na městských periferiích. Mohl jsem dohlédnout dál, než kdokoliv jiný. 

Co se turistika začala rozmáhat, odemkly se i dveře na mé věži. Mohl jsem tak sejít dolů a projít si celé město. Lidé si mě vůbec nevšímali, procházeli kolem mě, někteří i skrze mě. U pouličního muzikanta jsem se na chvíli zastavil abych si poslechl, jaká hudba se dnes hraje. Není to sice nic moc, ale i tak jsem mu hodil těch pár drobných, které se dnes vykutálely z děravých kapes. Podíval se směrem, odkud ty mince přiletěly, zamhouřil očima a pomalu od bot nahoru mě prohlížel. Zastavil se u očí. Vděčně mi do nich pohlédl, poděkoval a hrál dál, jako by se  nic nestalo. 
'Budeš existovat, jako bys neexistoval.' Nemám identitu, domov, minulost. Jediné, co mám, je přítomnost a nedozírná budoucnost. Využil jsem svého stavu, abych si mohl prohlédnout všechna muzea, výstavy a památky, co v městě jsou přístupna veřejnosti, za den. Objevím se tady a vzápětí tam, nejdříve v Dejvicích a rázem na Černém Mostě. Mohu být kdekoliv v Praze, kde chci být, dál mne ale vyšší síla nepustí. Takovou možnost mám a stále ji využívám, když zjistím, že je něco nového. Na jedné z výstav o ztracených a nezvěstných jsem dokonce našel svou fotografii. Malý popisek mého života mi stručně vylíčil kdo jsem, odkud pocházím, co jsem dělal a jak dlouho už bloudím.

Bude tomu přes sto let a mě je stále dvacet. Každý den, každý týden, každý měsíc, každou hodinu. Den je pro mne nocí a noc je pro mne dnem.Každé ráno se objevím na ochozu jedné z věží, zapisuji statistiky, zaznamenám si zajímavost, sem tam si načrtnu nějaký ten obličej. Každou noc čekám, až se objeví Rozálie. 

Možná jste mě potkali. Možná ne. Bloudím městem. Existuji tak, že neexistuji. Jsem v podstatě duch. Kdo ví, co mohlo být, kdybych její pomoc odmítl. To už si musíte domyslet sami.

Ahoj, jen informačně, obrázky jsou z Fb stránek Z metropole,
Krásná Praha a Praha.
Opravdu krásné. <3