Za rohem Londýna

1.

"Byl jsem na velkolepém dobrodružství. Díval jsem se do dáli na západ slunce. Obloha zabarvena do oranžových paletových barev pomalu tmavla a moje cesta mi pomalu mizela pod nohama. Z nebe se začínaly lesknout první hvězdy, které byly vzdálené od země nepředstavitelně daleko. Byly daleko a přec jsou vidět. Můj konec cesty byl také daleko. Byl můj konec snad vzdálený zrovna tak, jako ty nádherně lesknoucí se hvězdy nade mnou?
  Daleko a přece vidět? Blízko a přec daleko? Stejně majestátný jako pohled na jiskřičky nahromaděných přání padajících hvězd?
  Zastavil jsem se a jenom se díval. Cesta může vždycky počkat. Momentů litujeme, když se stanou vzpomínkami a my neměli více času se kochat tím nádherným výhledem. Občas mne mrzí, když vzpomínám na počet propásnutých nocí aniž bych se díval na světlo hvězdných očí.
  Pohasínají stejně tak jako když rozednění ukrývá hvězdy a samotný měsíc mizí z mého zorného pole?
  Vyrážím dál po cestě osvícenou nebeskými lampičkami světla. Cestou dále přemítám a fantazíruji.
  Porážím draky, zloduchy a nestvůry. Zachraňuji přátele, blízké a drahé. Nedostává se mi žádné odměny byť pochval. A vlastně... dělám to jen z vděčnosti. Jenom svou vřelostí, kdy mi pomáhají noční hvězdy na mých nočních toulkách, skrývajíc své vlastní příběhy."

Charles odhodil pero.

"Tohle nesmí spatřit světlo světa," řekl rozhodně a opřel se do svého skoro zničeného křesla. Opěradlo zaúpělo.
  Kriticky se podíval na popsaný papír svého výtvoru a zakroutil hlavou. Vždy, když se nad něčím chvilkově nadchne, tak vyciťuje, jak ho vůle opouští. A nadšení časem taky. Trýznivě se snaží vystrnadit žárlivost pro velké spisovatele a zmuchlá žlutý papír prosáklý inkoustem. Hodí papírovou kouli za sebe a opět se opře do naříkajícího křesla. Ponořen do myšlenek si uhladí svůj knír pod nosem, který vzhledem k jeho blond vlasům vypadá spíše jako chmýří.
  Po chvíli polkne žárlivou hořkost a rozhlédne se kolem své pracovny. Měl by se věnovat spíše případům, než nějakým amatérským příběhům. Tiše zalituje nad svojí leností. On by pracoval, ale nemá jak. Žádné pojítka, nic. Na logické myšlení nemá mozek a namáhat se mu vůbec nechce.
  Nedávno byl předvolán na kobereček. Jediné co na té hodině poslouchání monotónního hlasu zjistil, tak že mohl ten drahocenný čas strávit jinak.
  Jeho kancelář překypovala ponurými barvami. Sem tam nějaký ten popsaný či zmuchlaný papír, knihy, noviny a odkládané hrnky. Zničené tapety nahrazovaly dekorace a obrazy, které by tu jinak mohly viset. Zády k oknu měl Charles židli se svým pracovním stolem, který už byl v dost zuboženém stavu stejně tak jako židle. Tento člověk prostě neměl smysl pro pořádek a řád ve věcech.
  Na jeho stole ležel různobarevný hrnek s už vychladlým sešlým čajem. Nehledě na to, jak hrnek měl veselé barvy, Charlesův výraz rozhodně veselý nebyl. Šéf mu už za svou nečinnost šlapal na paty a hrozil sníženým platem nebo vyhazovem. Charles i tak věděl, že ho nevyhodí. Na to mají až moc málo zaměstnanců a asi by si ten otrava zeshora nedovolil přijít o více lidí. Proč je nás málo, se ptáte? Všichni odcházejí sami. Lidé se začínají londýnské policii posmívat za jejich neschopnost chytit jakéhokoliv zločince a to má dopad na vojáky spravedlnosti.
  "Prý to ubírá morálku či co...," zabrumlal si Charles a položil si nohy na stůl, zatímco si rozložil noviny a začetl se. Opěradlo opět zaskučelo.
  Měl nezaujatý výraz a jeho unavené oči přelétávaly po natisknutých písmenech na novinách s pyšnícím se názvem 'Daily Telegraph'.
  'Detektivové ze Scotland Yardu opět neuspěli! Co si Londýn počne?', 'Nečekaně velký pokles na burze!', 'Temže je stále více znečištěna, co to ohrozí?'.
  Charles jen potřásl hlavou. Nemohl uvěřit, že má předplatné pro tak směšný plátek, jehož články jsou slavnější, než jeho vydávané poezie. Zapudil vzpomínku, jak se kdysi pokoušel pracovat v redakci již zmiňovaných novin. Myšlenka na tak otravného šéfa ho donutila dopít studený čaj.
 

 "Co to tu máme?" Ozval se hlas konstábla Johna Harrisona za zády Tima Burnabyho.
  "Vytáhli jsme z Temže dalšího," zamumlal zničeně Burnaby. Většina policistů krčila nosy a zakrývali si ho kapesníkem. Temže o dost přesahovala zápachem než pár dní stará mrtvola rozpuštěná v její kapalině. Obyvatelé Londýna neustále využívali řeku jako skládku a vyhazovali do ní všelijaké odpadky. Jeden by se bál, že kdyby do té vody strčil prst, tak o něj přijde.
  "Ta Temže by se měla už řešit," namítl zamyšleně konstábl a podíval se na mrtvolu obalenou do bláta. "Ještě nikdo nevymyslel spojitost?"
  "Nevypadá, že by měli mít něco společného krom bodnutí v hrudi a posmrtný život ve vlnkách Temže," řekl Tim a prohledal mrtvole kapsy. Tim byl mladý a pohledný, ale v očích mu zářilo záškodnictví. Jeho hnědé vlasy mu ladily s jeho novou buřinkou, kterou se rád chlubí a tak se s ní pyšní přímo na své hlavě.
  "Hádám. Nic v kapsách nemá. Jako ti ostatní."
  "Přesně tak," povzdechl si Tim, "nic."
  Konstábl pokýval a dal rozkaz převezení mrtvoly experimentální pitevnu, která se nacházela v nemocnici sv. Thomase, nedaleko od nich. Oslovení policisté nevypadali zrovna nadšeně.
  I vzhledem k tomu, že vodní doprava na řece byla jako vždy velice přetížená, tělo neutrpělo skoro žádné poškození. Pohled na mrtvolu samotnou bylo ale opravdu znechucující.
  "Za tenhle měsíc už třetí. Nemám absolutního šajna o co by tady mohlo jít," prohodil jen tak do ticha Harrison a upravil si rukama v rukavicích knír. Tim na to jen bezduše pokýval a zahleděl se někam do dálky. Konstábl se na něj podíval a zadumaně si Burnabyho prohlédl.
  "To vy jste tady mladé krve, které to všechno vždycky tak hezky a rychle dochází. Používejte svoje dovednosti. Poslední dobou se mi zdá, že na tu práci všichni kašlou."
  Tim se na něj podíval pohrdavým pohledem a ušklíbl se.
  "S tímhle nedostatkem důkazu se nedivím, že všichni lenoší. Nikdo s tím nic nevykoumá. Všichni by to odsoudili jen jako sebevraždu nebo nehodu," řekl Tim a zase se podíval do dálky.
  "Jestli vůbec tohle všechno má nějakou spojitost. Může to být jen náhodné. Ale něco mi na tom smrdí. A rozhodně to tentokrát není Temže," řekl triumfálně Tim a zadíval se s rošťáckým úsměvem na konstábla. Ten na něj jen povytáhl obočí a nedal známky pobavení na Burnabyho chabým pokusem o zlepšení nálady v kolektivu.
  "Nemohu pobrat důvod proč tě mohli vzít mezi řady policie, Time. Jsi jen chodící charismatická mašinka, která funguje jen na cukroví a čaj společně s dámskou společností."
  "Taky funguju na pozvání na pivo. Hlavně pokud mi ho společnost zaplatí," zatrylkoval Burnaby a zamrkal na Harrisona. 
  Policisté kolem nich akorát přenesli zubožené tělo na nosítkách. Harrison nevěděl na co reagovat dřív. Buď na nesenou podívanou nebo na svého dotěrného společníka. Potom se na Burnabyho zamračil.
 

 "Máš špatný vkus na alkohol. Raději bych pil z Temže než tohle," postěžoval si Tim s další narážkou na londýnskou řeku. John rejpal nehtem do stolu a zachmuřeně Tima pozoroval.
  "Doufal jsem, že jestli ti koupím pití, tak mi něco o těch případech řekneš. Určitě jsi na něco přišel."
  "Ach... případy," načež se Tim nehledě na nechutnost piva zhrdla napil. Harrison na něj mezitím přivřel oči, ale v klidu vyčkával.
  "No, abych pravdu řekl, nevím nic klíčového. Je to jako by jsi vzal hadrové panenky a oblékl je. Nic na nich zvláštního není, nic u sebe nemají a všichni byli v řece. Jen naše první objevená oběť byla jiná. A to asi tím, že měla větší počet děr v těle. Jako by náš vrah zapomněl jak se zabíjí a musel se připomenout. Nebo prostě zpanikařil," pohodil Tim rameny a zase začal usrkávat ze džbánu piva nesoucí název 'Prašivý pes', zatímco džbán na sobě nesl logo lokální hospůdky se tříhlavým psem.
  "A nemůže to všechno být jen nějaká zatracená náhoda?"
  "Náhoda? To určitě ne," prohodil Tim a mávl rukou.
  "Nemohli to být jen nějací opilci?" Nenechal se John odbýt.
  Tim si Johna přeměřil zvídavým pohledem.
  "Nestává se často, že někdo skočí z mostu do řeky jako je Temže. Potupná smrt pro sebevraždu a ani opilce by to snad nenapadlo," řekl Tim a ihned se otřásl, jako by mu mráz přejel po zádech.
  Okolo jejich stolu bujařil hodokvas. V rohu byla menší kapela, která hrála na přání zákazníků. Burnaby působil, jako by splynul se zdejší společností, zatímco konstábl měl výraz, jako by chtěl spíše splynout s nábytkem a zmizet.
  "To je opravdu všechno? Vše, co mi hodláš říct? Fakt jsi takovej mizera?"
  Timův podlízavý výraz se usadil na jeho jemném obličeji.
  "I kdybych toho věděl více, musel bych se nad tím přesvědčit. Navíc v tomhle městě asi už ani není nic nemožné."