Když se obrátí proti nám

Je to čím dál víc horší..

,,Mami? Ten pes.. Lily.. je mrtvý ! Leží mi na klíně a je mrtvý ! Co se mu mohlo stát? Já nic nevidím.. bože.. prosím přijeď za mnou. ''

,,Holčičko, určitě mrtvý není. Jsi jen vyděšená, protože je tma a on neštěká. Jen spí, neboj. Teď v jednu hodinu ráno už za tebou jezdit nebudu. Stejně bych tam byla až ve tři. Běž nahodit ty pojistky. Je to už víc jak hodinu co si mi říkala, že už tam jdeš.''

,,Jo.. dobře.. věřím ti. Už tam jdu.''

,,Tak ahoj.''

Proč nás začne svědit rameno? A zrovna na místě, kam sami nedosáhneme? V tuhle dobu? Proč ne jindy? To jsou oni.. už přicházejí.. jsou blíž a blíž. Svědění se čím dál víc zhoršuje a už ho cítíte na celých zádech. Stejně se to snažíme nevnímat a tak jdeme nahodit pojistky. Jenže při každém kroku uslyšíme křupnutí. Další krok, další křupnutí. Zas a zas. Není to příjemný pocit, nevědět, co nám křupe pod nohama.