Bezmoc

Část 1 bez názvu

Jsem jen mladý člověk, co nezvládá situaci. Když problémy nejsou každý je tvůj kamarád, jakmile problémy nastanou kolik z vás bude při mě stát?? Už to nezvládám chtějí po mě abych se chovala dospěle, ale mluví se mnou jak s dítětem. Už mockrát sem spadla na kolena a zase vstala no nevím jestli to zvládnu znova. Miluji les je tak krásný a přitom plný záhad. Chtěla bych umět létat jako pták a uletět daleko od všeho. Jo těhle pár vět spolu vůbec nesouvisí jen si vždycky chtěl vědět co se mi honí hlavou tak tady to máš. Úplný blbosti co? to si asi nečekal, ale takhle se momentálně cítím spadená hluboko na dně bez života. Jop na konci to vypadá že už mi je líp, ale není jen se mi mění nálady jak na houpačce. Sice sem ve věku kdy všichni říkají že to tak má být, ale já vím že je se mnou něco špatně sice ještě nevím co, ale třeba na to časem přídu, pokud teda na to budu mít dost toho času.Je smutné jak moc křehcí jsme vlastně se klidně teď a tady můžu rozhodnout že už nechci jít dál a prostě to skončit. Máme tolik možností jak ukončit naše životy stačilo by si jen vzít víc prášků jak obvykle nebo žiletku zaryješ víc než si chtěla. Potom tady jsou ty případy, kdy lidé umřít nechtěli, prostě to někdo rozhodl za ně. Vlastně poslední dobou dost přemýšlím o smrti, ani nevím proč můj život se zdá být perfektní. Mám rodinu, kamarády, střechu nad hlavou, jídlo, přítele ale pořád se cítím taková prázdná v depresi, problém je že nevím proč. Nevím možná to bude tím že sem celé prázdniny zavřená doma že mě rodiče nikam nepustí nebo prostě mě sužují jen věci které se stali a já je nedokážu jen tak hodit za hlavu. Třeba by mi pomohla návštěva psychologa, jenže ne tam já nemůžu jelikož by to zašpinilo pověst naší rodiny. Ale já už takhle vážne nemůžu dál už se nedokážu tvářit že se nic neděje, prostě zevnitř umírám. Teď tady tak sedím v lese a mám dvě možnosti první že se pověsím na první strom co tady je a tím zkrátím svůj naprosto zbytečný život a ta druhá, že se zvednu utřu slzy a jako vždy dojdu domů a budu dělat, že se nic nestalo. Takže pokud tohle čtete vybrala sem si možnost dvě nevím jestli je to dobře nebo ne to se pozná až časem. Každopádně proč sem vůbec píši, jen sem si potřebovala vylít srdíčko a třeba si to i někdy někdo přečte kdo bude ve stejném rozpoložení co jsem já a bude vědět že se takhle necítí jenom on že takovéhle problémy má spoustu mladých lidí. A je na nich jestli tuhle etapu svého života přežijí nebo ne. Vlastně mi příjde jako by sme měli deprese v sobě zabudované schválně, aby v pubertě nebo prostě v průběhu života umřeli ty slabší jedinci a ti nejsilnější zůstali. Prostě jak u zvířat, ale to sem trocha odběhla od tématu vlastně celkem dost, ale vadí to někomu? No myslím si že tady si můžu psát co chci takže, máte smůlu. Proč se vlastně nezabít hned teď? Stejnak každý jednou umřem takže tak. Já sem se se smrtí už smířila, ale nemám odvahu na to se zabít sama. Asi si počkám na třetí světovou. No nic tady to ukončím jestli to někdo dočetl až sem tak gratuluji přeji ti aby si prožil svůj krásný, křehký a plný bolesti život v míru...... PEACE