Alternativa

8

Ušklíbl jsem se, abych mu na to mohl něco říct, jenže při jeho další větě mi ty slova uvízla v krku. I ten úšklebek jako lusknutím prstu zmizel. Cože?! Tohle přeci nejde! Upír nemůže být těhotný...! Nemůže, ne? Nejspíš to jen hraje... ale co kdyby náhodou... Možná kdybych ho silně praštil do břicha... nebo použil stříbro... Panikařil jsem a nedokázal se rozhodnout.

"Abych odpověděl na tvé otázky... Samozřejmě, že upír může být těhotný~" zašklebil jsem se. Ten jeho výraz!!! To je tak dokonalé! Hahaha! "Řekni něco, Pritsu-chan~"

"...! Eh...!" nejspíš jsem vypadal jako idiot, ale já to vážně těžce zpracovával. Tohle přece... musí být jen hloupý vtip! Výraz mé tváře se jako lusknutím prstů změnil na kamenný až lhostejný. Ať už je nebo není... musím se přeci ujistit, že on nikdy neporodí. "No... myslím, že tě toho problému zbavím." prohodil jsem. Přitom jsem pustil jednu jeho ruku, tu svázanou, mimochodem a sotva se mi v ruce zjevil nůž, namířil jsem si to s ním k břichu. Prostě ho rozpářu a hotovo.

Tak....Teď jsem rozhodně takové následky nepočítal... A navíc ten jeho výraz! "Co kurva děláš, ty idiote?! Nedošlo ti, že je to vtip?!" vypískl jsem o několik oktáv výš, než obvykle a začal se vzpírat. "Jak by mohl být chlap těhotný?!!!" zaječel jsem na něj. Zkusil jsem ho kopnout do břicha, cokoliv... Nebude mě párat! Kurva kurva kurva!!! "Nech mě být!" vyšiloval jsem rozhodně o poznání víc, než bylo u mě obvyklé.

"Důvěřuj, ale prověřuj..." prohodil jsem, zatímco jsem si na něj obkročmo sedl, tak aby mě nemohl ohrozit nohama. "Nejsme trochu vysoko s hlasem, Izetsuki?" nadhodil jsem. "Přece nechceš probudit dům." Chvíli jsem si prohlížel svůj nůž, než jsem ho nechal zmizet. Ten skrček mě vážně začal srát. Potřeboval jsem se vybít.

"Ty debile!" zasyčel jsem, a jakmile jsem měl možnost, zakryl jsem si rukama břicho a probodával ho pohledem. "Tohle nebylo vůbec vtipné! Slez ze mě! Dneska spíš na zemi!" rozkazoval jsem jako ženská s krámy. "Slez ze mě!" jako bych byl teď někdo naprosto jiný. Veškeré moje úšklebky zmizely.

"Ne, změnil jsem názor..." prohodil jsem. "Začíná se mi líbit, co nenávidíš... ale pokud tě to utiší, nehodlám zničit postel tvojí krví... rozhodně ne krví z břicha." dodal jsem ještě.

Probodl jsem ho pohledem, ale stejně jsem si dál břicho chránil. Uraženě jsem se mu otočil zády a zakryl břicho pomyslnou hradbou peřiny. "Tak spi."

S lehkým úsměvem jsem zůstal sedět. "No, díky někomu, již nejsem unavený... a vy upíři jste v noci celkem aktivní." Ignorujíc jeho protesty jsem ho opět položil na záda a naklonil se k jeho uchu. "Je jen věčná škoda, že na tebe nemůžu v tuhle dobu použít stříbro... měl by si být vděčný."

Zachvěl jsem se. "Jsi ty ale vážně hnusný sadista..." řekl jsem kapku napjatě. Poté jsem se na něj podíval a chytil ho jednou rukou za bradu. "Ale je legrační, že dobrovolně se mnou spíš v jedné posteli, Pritsu-chan~" uchechtl jsem se.

Zaváhal jsem. "Mlč. Začínáš mi to kazit..." zamručel jsem vážně. Neodtáhl jsem se, jelikož jiný způsob, jak se teď vybít mě nenapadl. Za pomoci stříbra by ječel opravdu nahlas, ale takhle jsem mu mohl způsobit bolest a jistým způsobem ho udržet v tichosti.

"Hah~" pro sebe jsem se ušklíbl a nakonec jsem obličej zabořil do jeho ramene. "Pritsu-chan, já tě taaaaak moc nenávidím~"

"O to víc si to užiju." prohodil jsem. Přitom jsem sjel rukou dolů a začal ho zbavovat kalhot. Nevím jistě, kde se to ve mně bere, ale asi bych s tím vztekem měl něco dělat...