Andělé existují [TVD/TO FF]

Andělé existují

"Vzpomínáš si na verš z Bible na Janově náhrobku?" zeptala se ztěžka a stále nepřestávala vyhledávat pohledem mé oči. 

Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli uhnul pohledem. Jenom proto, abych načerpal síly na další slova. To zoufalství mi svíralo celé srdce. Teď, když vím, že už není další naděje a brzy bude konec, cítím se jako kdyby mi srdce pukalo na milióny kousků. Otočil jsem hlavu zpět na ní a odříkal slova, která chtěla slyšet. "To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila." 

"Nikdy jsem nebyla tak naivní, abych si myslela... že jsem tvé světlo, ale světlo tu je. Je v tobě. Všechen ten hněv, ten kruh násilí, který Mikael započal, můžeš ho přerušit. Musíš. Abys mohl být světlem své malé holčičce. Pro Hope," zašeptala s čím dál tím větší námahou a najednou bylo ticho. Ztratila sílu bojovat a její hlava se opřela o mé rameno. 

Přes víčko mi stekla slza, ihned následována další. Pevně jsem ji objal kolem ramen a přitiskl blíž k sobě. "Neměj strach," zašeptal  jsem něžně, "odcházíš tam, kam odešli mnozí před tebou. A kam i já jednou odejdu. Věz jen, že už nebude žádné bolesti. Ani zlomeného srdce. Dojdeš klidu," dokončil jsem jen ztěžka zadržujíc slzy a její hrudník se náhle přestal zvedat. Už jsem neslyšel žádné zabušení jejího srdce ani zalapání po dechu. Byl konec. 

Zaplavilo mě zoufalství. Chtěl jsem řvát, chtěl jsem vzít židli a hodit ji přes místnost jen proto, aby se mi ulevilo, ale neudělal jsem to. Zůstal jsem sedět s jejím bezvládným já ve ztichlých a zhasnutých ulicích New Orleans, které existovaly pouze v mojí hlavě. 

A pak se najednou z ničeho nic nadechla. A znovu. 

Otevřela zmateně oči a já fascinovaně sevřel její tváře v dlaních. "Camille?" zašeptal jsem užasle a další slza přepadla přes okraj mého víčka. 

"Klausi?" chytila se rukou mého zápěstí a na obličeji se jí objevil široký úsměv, doprovázený šťastným smíchem, když si uvědomila, že tohle je skutečnost. 

Prudce jsem otevřel oči, abych se přesvědčil, že to všechno nebyl jenom sen. Že se stal zázrak - ať už jakkoliv. Bilo. Její srdce znovu bilo silně a pravidelně. Pevněji sevřela prsty mou ruku a ačkoliv byly její oči ještě stále zavřené, byla nepochybně naživu. 

Nechápavě jsem přejel zrakem přes její tvář až k ruce, ze které jako kdyby zázrakem zmizelo Lucienovo kousnutí. Periferně jsem ovšem zahlédl ještě další osobu sedící na posteli. Otočil jsem hlavu a mé oči se střetly s jejími. Poznával jsem je - vždycky bych je poznal. Hluboké modré studánky do jedné z nejčistších duší, kterou jsem kdy potkal. Kudrnaté blond vlasy rámující její tvář a široký úsměv, který se jí pomalu roztáhl po obličeji. Na klíně jí seděla drobná holčička s modrýma očima a blonďatými vlásky. Mohlo jí být sotva půl roku. "Caroline?" zašeptal jsem překvapeně a otočil oči zpátky na Camille.

Její oči se začaly pomalu otevírat. Několikrát ztěžka zamrkala, než je vůbec dokázala udržet. "Camille? Slyšíš mě?" položil jsem ruku na její tvář a sledoval, jak se jí mění překvapený výraz na pohled plný štěstí. 

"Nechám vás tu," usmála se Caroline. Zvedla svoji malou holčičku do náruče a odešla spolu s Freyou a Elijahem z místnosti. 

"Jak je to možné?" zachraptěla Camille zmateně a opatrně se zapřela na rukou, aby se posadila. 

Opatrně jsem jí pomohl a neustále svíral její ruku v té svojí, "nevím," zavrtěl jsem hlavou. "Musím to jít zjistit. Vydržíš tu chvíli? Pošlu sem Freyu. Určitě je ti dobře?" ujišťoval jsem se pro jistotu trochu úzkostlivě. 

"Cítím se dobře," přikývla s úsměvem, "jen si ještě na chvíli lehnu a odpočinu si," položila se opatrně zpět na záda a zavřela oči. Ještě chvíli jsem seděl na jednom místě a sledoval, jestli se jí hrudník ještě stále pravidelně zvedá a jestli srdce bije. 

Teprve, když jsem nabyl jistoty, že bude všechno v pořádku, jsem se zvedl a vyšel z místnosti. "Freyo, sestřičko, dohlédni prosím na Cami, ano?" pohladil jsem svou sestru po zádech, když jsem došel za ostatními. 

Jakmile jsme v místnosti zůstali jenom s Caroline, otočil jsem se na ni. "Rád tě vidím, lásko. Budu vděčný, když mě uvedeš do situace, protože jak vidíš, nechápu vůbec nic," zkoumavě jsem jí sledoval a občas těkal očima na holčičku, která momentálně seděla na zemi a hrála si na koberečku s mojí dcerou. 

"Volal mi Elijah, Klausi," začala na vysvětlenou a udělala jeden krok blíž ke mně. "Moje... teda Alaricovy děti jsou zvláštní druh čaroděje. Jsou to sifoni." 

"Sifoni dokáží čerpat sílu z jakýchkoliv kouzel," dodal jsem zamyšleně. 

"Vlci byli stvoření magií. Ať už patří do jakékoliv smečky, jejich jed bude vždycky nadpřirozený," přikývla a zůstala na mě koukat s mírným očekáváním v očích. 

"Takže tvoje dcera mohla vyčerpat veškerý jed z jejího těla a neškodně ho přeměnit na energii," konečně jsem pochopil, kam tím mířila. 

"Alaricova dcera," opravila mě téměř instinktivně. "Nemusím doufám připomínat, že on o tom, že jsem tady, neví. Předpokládám, že umí počítat do dvou a všimne si, že má doma jenom jedno dítě," prohrábla si vlasy a trochu nervózně se pousmála. 

Musím přiznat, že nikdy v životě jsem jí neviděl tak rád, jako pro tentokrát. A ne jenom proto, že zachránila Cami, ale i proto, že tohle byl od ní ten nejvstřícnější krok, který pro mě kdy udělala. Vzala někoho, na kom jí záleží nejvíc na světě, sem do New Orleans, kde nikdy není bezpečno, aby zachránila mou dívku. "Proč jsi to udělala?" zeptal jsem se s trochou nedůvěry v hlase. 

"Ty nevíš? Jako vážně?" udělala další dva kroky a opřela si obě dlaně o můj hrudník, "protože jsi můj přítel. Udělal bys pro mě to samé. Vlastně už jsi udělal. Pomohl jsi Stefanovi, Klausi. To přátelé dělají - pomáhají si." 

"Nikdy jsem tě neviděl raději, lásko," odpověděl jsem s úsměvem a ke jejímu obrovskému překvapení jsem jí objal. "Děkuji, Caroline," zašeptal jsem něžně do jejích vlasů, "udělala jsi víc, než si vůbec dokážeš představit." 

I ona omotala své ruce kolem mého krku a na okamžik si mě přitiskla blíž k tělu, "oba si zasloužíme být šťastní, Niku. Možná se naše cesty ještě někdy znovu protnou. Do té doby budu muset jít. Alaric bude zuřit," usmála se a spustila ruce podél těla. 

"Ať to bude za týden, nebo za století, nikdy nikoho neuvidím radši, než tebe, Caroline Forbesová" něžně jsem přitiskl své rty k jejímu čelo a na okamžik zavřel oči. Tohle bylo naše první setkání od mé osudné návštěvy Mystic Falls, kdy jsem jí slíbil, že už se tam nikdy nevrátím, a zřejmě bylo i na nějaký čas naše poslední. Moje city k téhle okouzlující dámě zřejmě nikdy úplně nevyblednou, ale v tuto chvíli měl každý z nás rozepsanou svou vlastní životní kapitolu, do které ten druhý nepatří. Možná jednou, někdy v budoucnu, začneme jednu z kapitol psát společně, ale teď je čas pro tu, kterou jsme započali s Camille. 

"Hodně štěstí, Klausi," odpověděla mi s letmým úsměvem na rtech, zvedla svou malou holčičku a ještě naposledy se otočila, "každý den ji miluj tak, jako kdyby to měl být poslední den vašich životů. Zaslouží si to." 

"Stejně tak jako ty. Připomeň to Stefanovi nebo si ho budu muset najít," vytáhl jsem oba koutky do upřímného úsměvu a sledoval, jak její záda zmizely za branou mého sídla. Potom jsem se otočil a vrátil se zpátky za Camille - abych mohl dostát slovům, se kterýma se se mnou Caroline rozloučila - a prožívat s ní každý den, jako kdyby měl být poslední.