Wig - HyungWonho

VI

Hyungwon view

Uběhl týden od prozrazení našeho tajemství manažerovi. Dopadlo to tak, že budu muset nafotit 4 reklamy (Z toho jsem už dvě nafotil) a on se pokusí vše okolo mě nějak vyřešit a než dofotím zbylé reklamy, vymyslí nějakou výmluvu. Všude možně se Dodo začala opět řešit. Kihyun mi nadával za to, že jsem to přijal, ale na druhou stranu chápal, že jsem to dělal kvůli sestře, a proto se mi snažil co nejvíc pomoci. Bylo potřeba aby Dodo byla viděná i venku, kvůli tomu, aby jí vyfotili nějací paparazzi. Podle Leeteuka (což je manažer Vic, konečně jsem zjistil jeho jméno.) kdyby byla Dodo viděna jen v časopisech, bylo by to nápadnější. Jako kdyby něco skrývala, takže dnes jdeme s Vic na kávu do jedné její oblíbené kavárny. Samozřejmě, že jdu jako Dodo. Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv se na nás někdo podívá, mám pocit, že to ví. Že mě prokoukli a ví, že jsem vlastně jen vysokoškolák jménem Hyungwon. Povzdechnu si, když se konečně usadíme v kavárně a nejde si nevšimnout veškerých pohledů ostatních zákazníků. Vlastně na nás kouká i personál. Ať už přijde číšník a my si objednáme a já můžu co nejrychleji pryč...
„Nebuď tak napjatej."
Vic do mě kopne pod stolem a já se na ní zamračím.
„Mám pocit, že na nás všichni koukaj."
„To není jen tvůj pocit. Oni opravdu koukají, dokonce i ten roztromilej číšník!"
Podívá se směrem k pultu a já se tam po chvíli podívám taky.
„Který z nich je ten rozto-" odmlčím se a pozoruju chlapce za pultem. „Tak to nemyslíte vážně."
Dodám a rychle se podívám z okna.
„Co je?"
„To je můj spolužák...Můj velký fanda."
„Oh...neboj se. Nic nepozná."
Mrkne na mě a já jen přikývnu. Nedá mi to a znovu se podívám k pultu, jenže to zjistím, že on si to k nám už štráduje.
„Ježiši."
Řeknu vyplašeně a schovám se za lístek s nabídkou.
„Dobrý den, už máte vybráno slečny?"
Podívám se koutkem oka z poza lístku a ohromí mě jeho nádherný úsměv.
„Já si dám dortík s malinami a k tomu latte prosím."
„Dobře a vy si dáte slečno?"
„U-uhm...čokoládový dortík se šlehačkou a ledový čaj."
„Hned to bude."
Znovu nám věnuje ten jeho nádherný úsměv a já se nezmůžu na nic jiného než sledovat jeho pozadí, které se od nás vzdaluje.
„Nekoukej tak okatě. Teď si toho všímá víc lidí než obvykle."
Nafouknu tvářičky a podívám se na ní.
„Vůbec jsem nekoukal!"
„Za prvé – nekoukalA, za druhé – tvoji sestřičku neoblbneš."
Mrkne na mě a já jsem raději ticho.
„Ale musím uznat, že máš dobrý vkus sestřičko...Nejraději bych se vrátila na školu, ti kluci za to stojí."
Řekne smutně a já jen protočím oči.
„Ty se prostě nikdy nezměníš."
Zasměju se a pozoruju Hoseoka, který obsluhuje stůl blízko u nás. Nikdy jsem si nevšiml, jak dokonalý úsměv ten kluk má.