BABYDOLL

2

Otočila jsem se na druhý bok, a sykla bolestí. Zase mě zbil.

Posadila jsem se, promnula si oči, a opatrně vstala.

Bylo půl páté ráno, a Jim tvrdě spal. Inu, alkohol.

Opatrně jsem otevřela dveře, a hned jak jsem byla venku, je potichu zavřela.

V koupelně jsem rychle vykonala ranní hygienu, zakryla modřiny, oblékla se, a namalovala se.

Vlasy jsem si jemně pročesala, a nechala je rozpuštěné.

Z věšáku na chodbě jsem si vzala svůj béžový kabát, popadla černé jehly, kabelku, a vyšla z bytu.

„Dobré ráno, Marie," s nacvičeným úsměvem jsem pozdravila postarší dámu, která právě rovnala letáky.

„Tenhle falešný úsměv na mě nezkoušej, Jinny. Dobré," usmála se, a opřela o svou hůl.

„Promiňte, pospíchám. Promluvíme si jiné ráno," pevně jsem stiskla poutko kabelky.

„Pořád tě manžel bije, že tak rychle utíkáš z domu, Jinny?" otázala se mě, a já na ní jen vyjeveně koukala.

„Jim mě nebije," ohnala jsem se.

„Vím, jak vypadá týraná žena. Můj zesnulý muž mě bil dvaatřicet let," v očích se jí při té vzpomínce zaleskly slzy.

„Tak už utíkej, ať nepřijdeš pozdě," usmála se.

„Jinny?!" chodbou domu se roznesl křik mého manžela. Byt máme až nahoře, takže nebylo možné, aby mě viděl.

Rychle jsem vyrazila z domovních dveří, a utíkala po ulici v jehlách jako blázen.

Zastavila jsem si taxík, a řekla taxikáři adresu, na kterou mě má odvézt.

„Díky, na shledanou," podala jsem taxikáři peníze, a zabouchla dveře od auta.

„Dobré ráno, Jinny," s vřelým úsměvem mi otevřel dveře můj kolega Marcus.

„Dobré ráno," úsměv jsem mu opětovala, a rozešla se směrem k výtahu.

„Krásné ráno, paní Foxová," pozdravila mě mladá recepční s milým úsměvem a cupitala za mnou.

„Dobré," zasmála jsem se a podala jí papírek s dnešním přáním.

„Za chvíli to máte nahoře." 

Kývla jsem, nastoupila do výtahu, a zmáčkla tlačítko do dvaadvacátého poschodí.

Výtah cinknutím oznámil, že jsme v daném patře, a já mohla vystoupit.

Přešla jsem rovnou do své kanceláře, kde jsem se zavřela, a zaplula za svůj pracovní stůl.

Těžce jsem vydechla, a prohlédla si nějaké papíry, nutné vyřídit.

Za chvilku mi byla přinesena káva, za kterou jsem poděkovala, a předala Monice peníze.

Bylo půl osmé, a já už se pomalu chystala k odchodu. Zůstala jsem v celé budově úplně sama.

Zhasla jsem v kanceláři, a šla k výtahu.

Nastoupila jsem, a zmáčkla tlačítko do přízemí.

Spustila jsem alarm, a zamkla vchodové dveře.

Zavolala jsem si taxíka, a čekala na jeho příjezd.

Mezi tím začalo pršet, tak jsem si stoupla pod přístřešek před vchodem.

Podala jsem taxikáři bankovky, a vystoupila.

Rychle jsem přeběhla ke vchodovým dveřím, a vstoupila do domu.

Koukla jsem se, jestli nemáme nějakou poštu, ale nic ve schránce nebylo.

Vyšla jsem schody, a odemkla dveře k nám do bytu.

„To je dost!" zabručel z obýváku Jim, zatím co ležel s lahví vodky u televize.

„Promiň, měla jsem hodně práce," šeptla jsem, a přesunula se do kuchyně, něco mu uvařit.

Udělala jsem špagety, protože vím, jak je má rád.

Nebo aspoň míval.

„Je hotová večeře," s těmito slovy jsem položila talíř na stůl, a sama si trochu nandala do misky.

Zasedl ke stolu, a ládoval se špagetami.

Beze slova se potom zvedl, a zase šel zpět k televizi.

Povzdechla jsem si, a nádobí naskládala do myčky.

„Jinno!" křikl po mně, a já se s lehkým strachem vydala do obýváku.

Na skleněném stolku byla už připravená lajna bílého prášku.

Pervitin.

„Svlíkni se, ať se s tím pak nemusim srát já," s odhodláním prohlásil, a mně nezbývalo nic jiného, než se vysvléknout.

Tvrdě přirážel, a stále zrychloval.

Už asi dobrou hodinu mě tu „klátil" a mé tělo bylo vyčerpané.

On byl ale díky pervitinu pořád plný života.

„Udělej se! Udělej se znova, ty děvko!" křičel na mě, a vrazil mi facku.

Přetočil mě tak, že jsem klečela na čtyřech, a narval mi ho do análu.

Nikdy jsem to nepraktikovala, takže to docela bolelo.

Mačkal můj zadek tak, že do něj sem tam zaryl nehty.

Všechno tak moc bolelo, a já si přála, aby to co nejdříve skončilo.

Reese Blacková