Oslepená Světlem

✖ 1 ✖

,,Děláš si ze mě srandu? Co zkoušíš, frajere? Ještě jednou do mě dloubneš loktem, tak ti zakroutím rukou!" Prskla jsem a následně se rozesmála, když jsem viděla, ten jeho přepadenej výraz. ,,To si zkusíš a zakroutím ti krkem," ušklíbl se na mě modrooký blonďák, který sebejistě kráčel vedle mě. Eh, sezmamte se, tohle je můj kamarád Ethan.

Ethana znám už přes rok a ne že bychom byli nejlepší kamarádi na život a na smrt, spíše dva lidi, co spolu zabijí čas. Obvykle si spíše chatujeme, jelikož bydlíme od sebe daleko, ale někdy zajdeme v nejbližším městě ven a pokecáme. S ním se cítím o dost lépe, než s kýmkoliv jiným. Občas jsem zmatená, co k němu doopravdy pociťují.

,,Hele Kat, psala mi máma, že mám přijet brzy domů. Musím hlídat sestru," kouká se do mobilu na zprávu, která mu právě přišla. Jeho sestře je pět  a vím, že jí hrozně miluje, takže ho nemůžu zdržovat déle. ,,To je jasný, kdyžtak napiš," pousměju se na něj. Vždy, když se s ním mám rozloučit, tak mě přepadne smutná nálada i přes to, jak právě šťastná jsem.

Obejmu ho a on mi objetí oplácí. Je to silné obětí, ze kterého by jsme se oba těžce dostali. Do paměti vyrývám jeho vůni. Je to příjemná nasládlá a ostře důrazná vůně, kterou bych poznala všude. Objetí končí a já se snažím nevypadat, jako bych se měla každou chvíli rozbrečet. ,,Tak se měj, Kat," věnuje mi krátce úsměv a já se zmůžu jen na přikývnutí.

V odrazu okna ve vlaku, zaznamenám svůj smutný obličej a připadám si v tu chvíli tak moc zoufale až se nad tím musím pousmát. Zhluboka se nadechnu, dám si sluchátka do uší a snažím se myslet na něco jiného než na něj.

Co opravdu nesnáším je, vracet se domů. Bydlíme v bytě a ten není nijak veliký. Moji rodiče jsou rozvedení, tudíž žiju s mámou a jejím novým nesympatickým přítelem, kterého moc nemusím. Mámka je tak napůl japonka, protože její otec byl japonec, ale matka ne. Dědeček umřel dřív než jsem se narodila. Babička říká, že vždycky chtěl vnučku, že po ní do slova toužil a když se dozvěděl, že mě mamka čeká, byl štěstím bez sebe. Navrhl mojí mamce, aby jsem se jmenovala Katherine a abych nesla příjmení jeho rodiny, což je japonské příjmení Hiyada. Táta s tím ze začátku nesouhlasil, ale nakonec dal na dědečka. Ten však onemocněl a brzy podlehl na následky nemoci.

CHAT S ETHANEM:

E: Čaau, už jsi doma?😬

K: Jo, asi pět minut😏

E: Jaká byla cesta?🤔

K: Dlouhá😥

E: Všechno v pohodě?

Koukala jsem na na blikající kurzor a přemýšlela, co mu na tuto otázku odepsat. Cítila jsem se smutně a chtěla jsem, aby to věděl. Chtěla jsem, aby věděl proč, protože mě opustil a taky protože doba, kterou jsem s ním dneska strávila byla příliš krátká. Ale to jsem mu nemohla napsat ani omylem, takže vyhrálo přetvařování.

K: Jasně, jen jsem trošku unavená, co ty? A co prcek? 😄🙈

E: Já pohoda.. Prcek spí, jak dudek, tak už jsem si šel taky lehnout

E: Ty by jsi měla jít taky 😏

E: Mám velkou postel😇 oba bychom se sem vlezli

K: Haha.. půjdu si dát sprchu a potom si to zamířím hezky do své postele. 😜😂😂 

E: Nesměj se😁 Já to myslel vážně

K: Jasný 😌

Tohle je přesně to, co miluji. Náš bezprostřední chat. Oba to bereme jen jako z legrace. Takový malý škádlení.

Z rychlé sprchy si to mířím okamžitě do postele, protože na začátku jara není ještě takové teplo, ale i tak jsme doma přestali topit.
Únava mě přemáhá dřív než jsem schopná se natáhnout pro mobil a spadám do hlubokého spánku.

Zdravíčko❤
Ano, ano!
Já žiju! 😂
Ne že bych plánovala nějakou sebevraždu nebo tak, ale rozhodla jsem se vrátit a začít zase psát na Wattpad.

Nová story je na světě! Doufám, že vám malá kapitolka na rozjezd zalíbila.
Plánuji psát hodně ve stylu ,Chat', takže to bude takové nepřirozené od klasických příběhů. A taky to hodlám psát nejspíš taky takto krátké. Většinou,jak nad tím moc přemýšlím, tak mě to přestává bavit a nápady se čím dál tím více rozplývají.. Takže to je ode mně vše

Přeji hezký den ❤