Rudá Vrána

Vločky sněhu padaly na nádvoří Černého hradu, kde se proměňovaly v bahno pod nohama stovek královských vojáků, ale i zajatých divokých. Jon to pozoroval očima plnýma radosti, ale i obav.

Vždycky si přál, aby na Černém hradě sloužilo víc bratrů Noční hlídky, aby stěnami této prastaré pevnosti zněl smích žertujících mužů a třeskot cvičebních mečů o sebe. Přál si, aby všechny obytné komnaty byly obsazeny a hrad překypoval ruchem života tak, jak tomu bývalo kdysi za vlády králů Severu.

Od doby, co Stannisova armáda dorazila ke Zdi a pomohla Černým v nejtěžší hodině, hrad opravdu životem překypoval. Jenže ač se Jonovi ruch na nádvoří líbil sebevíc, nedokázal přestat myslet na to, jak dlouho to ještě bude možné. Před očima měl nedostatečně vybavené sklady zásob, které každým dnem ubývaly. Zima se blíží a Noční hlídka nedokáže všechny tyto muže uživit.

Král Stannis sice plánoval tažení k Zimohradu, ale příprava armády na nový boj zabírala až příliš mnoho času. Času, který mu Noční hlídka nemohla dát.

Jon si odhrnul vlasy z tváře a podíval se směrem ke Královské věži, kde si Stannis zřídil své dočasné sídlo. Musí si s ním promluvit. Král je čestný muž, který jako jediný odpověděl na jejich prosebné volání, záleží mu na říši. Musí pochopit, že Noční hlídka jeho armádu již dále živit nemůže. Ne pokud má sama přežít.

Pomalými kroky začal stoupat po schodech a v hlavě si přehrával, co králi řekne.

„Jsem vám nesmírně vděčný za záchranu, ale už byste mohl vypadnout," mumlal si pod vousy a musel se pousmát nad představou, jak by se asi Stannis tvářil, kdyby mu to doopravdy řekl. Když pak dorazil ke dveřím královy komnaty, úsměv mu z tváře zmizel.

„Potřebuji nutně mluvit s Jeho Výsostí," oznámil strážnému, který stál přede dveřmi a s rukou na jílci meče Jona pozoroval.

„Jeho Výsost před chvílí odešla," odpověděl strážný bezbarvým hlasem a Jon se na něj zamračil.

„Kam?" zeptal se, ale voják mu neodpověděl. Jon se otočil a vydal se na zpáteční cestu. Jestliže Stannis není v Královské věži, určitě bude v komnatě té rudé kněžky. Král prý přijal její náboženství a poslouchá její rady, jež údajně vyčetla z plamenů.

Jon se tedy vydal po schodech zase dolů. S očima upřenýma na dveře hned o patro níž, za nimiž byla komnata lady Melisandry, přemýšlel znovu, co Stannisovi řekne. Dumal, jak krále přinutit opustit Černý hrad, aniž by vypadal nevděčně. Zamyšleně si mnul bradu a drbal vlasy, až úplně přestal vnímat všechno kolem. Zahloubán ve svých myšlenkách si v jednu chvíli nevšiml namrzlého schodu pod ním a v té další už se bleskovou rychlostí kutálel dolu. Jako černá chundelatá lavina rozrazil dveře komnaty rudé kněžky a celý bolavý se zastavil až před krbem.

Nemotorně se začal zvedat a jedním rychlým pohledem přejel po místnosti. Byl sám. Stannis ani Melisandra nikde. Dokonce ani u dveří nehlídkoval žádný z Baratheonových vojáků.

„Lady Melisandro?" zeptal se, když si všiml, že z komnaty vedou ještě jedny dveře. Odpovědí mu ale bylo jenom ticho.

Urovnal si svůj černý kožešinový plášť a přisunul zpátky ke stolu židli, kterou při svém vpádu strhl stranou. Už se měl k odchodu, když jeho pohled upoutal jakýsi záblesk. Na římse krbu ležel zlatý náhrdelník s obrovským rubínem, který každou chvíli zazářil, a pak zase trochu pohasl, jako by v něm hořel malý tetelivý plamínek. Jon náhrdelník ihned poznal. Několikrát ho na lady Melisandře viděl. Vlastně vždycky, když ji viděl, tak ho na svém krku měla. Jon zvědavě popošel blíž ke krbu a vzal ten podivný šperk do ruky. Vždycky ho fascinoval a chtěl si ho pořádně prohlédnout, ale nikdy k tomu neměl příležitost. Rudá kněžka za Jonem sice chodila jako stín, ale on nevěděl, jak se na její náhrdelník pořádně z blízka podívat, aniž by to vypadalo, že jí zírá do výstřihu.