Ranní obloha je nejhezčí (MLP FF)

Jako na obláčku

Slunce pomalu vyšlo a zbavilo tak princeznu Lunu vlády. Klisnička, doposud spící ve svém domě v oblacích, pomalu rozlepila oči. Bylo chladné podzimní ráno a prostě se musela otřást zimou. I přes nechuť k ranímu vstávání pomalu vylezla z postele. Na snídani se vykašlala a raději si natáhla šálu a vyletěla před domek. Svítání je přece tak inspirativní!

Pousmála se a sedla si na mráček, až se trochu posunul.
Jen lehce přivřela oči a nechala, ať jí nápady sami vplují do mysli. Přece jen, pohled na město pegasů zalité raním sluncem by mohl přinést nové nápady a zároveň šanci na úspěch!

Nápady však nepřicházely. Natož ty spásné. Slunce stoupalo výš a výš a klisničce začalo v břiše kručet tak ukrutně, že byla nucena jít zpět domů.

Poraženě si vzala to první k jídlu, co viděla a za přežvykování přemýšlela, co bude celý den dělat. Neměla moc na výběr. Polkla sousto a zapila ho douškem vody. Mohla buď letět do města a čerpat inspiraci, nebo může jít navštívit Diamondshine, jak slíbila. Při myšlence na pištící sestřenici se otřásla a rozhodla se pro první možnost. Diamond bez ní ještě chvíli vydrží a nápad byl teď důležitější. Upřímě, k její setřenici by jí nikdo nedostal, ani kdyby jí nasliboval doživotní zásobu jablek.

A k čemu je jí její talent, když ho nemá jak využít? Smutně pohlédla na znamínko na jejím boku. Bylo nádherné, ale co z toho? Mohlo by být sebehezčí, peníze jí stejně nevydělá.

Vzala brašnu, do ní hodila pergamen a brk a zamkla za sebou dveře domu. Do večera se nevrátí, a i když v jejím domě nebylo co ukrást, jistota je jistota. Docupitala ke kraji mráčku, na kterém leželo její obydlí a odrazila se. Ve skoku roztáhla křídla a rozletěla se k siluetě města na obzoru.

Bylo asi deset dopoledne, když si klisnička sedala na svou oblíbenou lavičku poblíž centra. Nemohla si pomoct a i když tady žila skoro rok, pořád jí město udivovalo. Už jen to, že se celé vznášelo v oblacích, by bylo dost zajímavé, teď k tomu ale ještě přidejte desítky pegasů, létajících tam a sem, duhu a velký park. To byl Cloadol. Jako vždy hodný obdivu.

Jen se chvíli kochala tím pohledem, jako každé ráno. Zbožňovala sledovat, jak město vstává, poníci spěchají do práce, slunce stoupá. Tohle vlastně byla náplň každěho jejího dne. Sedět, pozorovat a doufat, že se dostaví nápad. Morning sky nikdy nebyla oblíbenou klisničkou. Na létání nešikovná, uzavřená a odtažitá. Neměla přátele a to se jí drželo až dodnes. Jediné co uměla a co jí zbylo, byly básničky. Ale těmi se prostě nedalo živit.

Mimo jiné zjistila, že vyzkoušet si co nejvíc věcí bude k užitku a tak sháněla práci kde se dalo. Tak se stalo, že pracovala v cukrárně, v restauraci, jako servírka, v parku jako zahradnice, sháněla látky pro návrhářství, šila, vařila, dělala služku, rozvážela dortíky... zkrátka a dobře, pomáhala, kde se dalo. Nic jí ale nevydrželo dlouho. Většina poníků si myslela, že to dělá z dobroty srdce. Morning je v tom nechávala a jen ona sama věděla, jak to ve skutečnosti je. Jen hledala nápady.

Když nějaký dostala, snažila se z něj vyždímat co nejvíc, a tak se stalo, že jí doma na stole leželo čtyřicet básniček, provizorně svázaných do knihy. Začala na nich pracovat, když ještě studovala a teď jich jí chybělo jen deset, aby mohla knihu uzavřít a jít se někam ucházet o vydání.

To ale předbíhala. Nejdřív musela dopsat těch deset básniček. Zdá se to být snadné, jak ale klisnička zjišťovala, bylo čím dám tím těžší najít dobré téma, na které ještě nic nepsala.

A navíc ještě něco originálního...

Marné mluvit, i ona si uvědomovala, že potřebuje něco, co jí vnukne nápad.

***

Slunce se pro změnu sklánělo k obzoru a strhaná a unavená klisnička slabě mávala křídly, aby byla rychle doma. I přes její přání postupovala velmi pomalu. Stihla si tak prohlédnout mraky pod sebou a skulinkami mezi nimi krajinu na zemi. Dole nebyla, ani nepamatovala. Nepotřebovala tam.

Mraky ubíhaly stejně pomalu a Morning sky byla unavená. To byste nevěřili, jak malého poníka strhá celodenní přemýšlení.

Klisničce v hlavě všechno na co za den přišla splývalo dohromady. Nakonec tam zůstalo jen pár slov.
Bílo. Mrak. Únava.

V hlavě jí cinknul imaginární zvoneček a jí to napadlo. No ano, bylo to geniální!

***

Když vracím se pozdě únavou nedýchám,
Já zvláštní výpadky rozumu mívám,
Připadám si strašně lehce,
Dělat se mi nic nechce,
A jen létám,
V srdci tím rozkvétám.
Únava je rázem pryč,
Síly mám už o dost víc,
Chci poletovat do rána nad mraky,
Měli byste zkusit to taky.
Ty bělostné mráčky,
Nejsou zde žádné háčky,
Neměří se tu rychlost,
To všechno je jen minulost.
Já to vím, ty to víš, my to víme,
Jednou všichni odletíme,
Odletíme konečně za přátelstvím,
Už v duchu slavím.
To že nemáš křídla, to nevadí,
Ať jste velcí nebo malí,
Stačí sníti jen,
A pak podívat se ven,
Kde už přátelé čekají,
Aby létání ke svým dovednostem získali.

Můj první příběh! Co si myslíte o první kapitole?
:3