Od téhle zkušenosti se Karina už neodhodlala říct nějakému klukovi, že ho měla ráda.
Jako voda uplynulo již deset let, od toho, kdy byla Karina zklamaná kvůli Michalovi. Většina jejích kamarádek už měla nějakého přítele i Sára, jen Karina byla stále sama. Karina už několikrát přemýšlela nad tím, že nebude mít manžela, rodinu , děti a chtělo se jí vždy brečet.
Bylo pochmurné říjnové ráno. Karina se dnes probudila s myšlenkami opět ó Klukách. Vydala se na cestu do práce, do jedné z nejkrásnějších a vyhlášených restaurací, kde pracovala jako servírka.
Karině se dnes v práci moc nedařilo, a tak chtěla jít domů dřív. Už už se chystala, že se půjde převléct, když najednou jí jeden z kolegů řekl, že jí shání někdo na recepci. Karina se zamýšlela :,, Kdo by to mohl být, nikdo mi nic neříkal." Došla na recepci a tam potkala jeho. Michala! ,,Ahoj Karino, chtěl bych ti něco říct.." ,, Ale já to nechci slyšet!" odpověděla mu. ,, Prosím! ... Víš, tenkrát ve škole, když jsi za mnou přišla, byl jsem ještě nevyspělý blbý kluk. Nevěděl jsem ó co přicházím. Až teď- v dospělosti vím, že ty jsi ten nejúžasnější člověk, kterého jsem kdy potkal. Byl bych moc rád, kdybys mi to odpustila....ale pochopím, když neodpustil..." Na konci věty Michal propukl v pláč. ,, No..to co jsi mi udělal opravdu nebylo hezký, ale já ti odpouštím. ... protože já... tě....Miluju!"usmála se. ,, Opravdu? "Divil se. ,, Protože já tě taky Miluju!"
Jejich ruce se setkaly a už nikdy nepustily.
A Karině už nebylo nikdy do břeku, když jí přeci jen bylo trochu smutno, vždy si řekla to jedno slovo, po kterém se musela usmát.
,,Miluju tě!"
