Myšlenkové pochody

1.

„Bylo mi jedenáct, když se to stalo. Nevím, jak si to stále můžu pamatovat. Šli jsme společně do kina, na nový díl té.... to je jedno. Šli jsme, no a rodiče se dívali, jestli něco nejede. Mno a... Tak jsme šli, jen ono se ze zatáčky vyřítilo auto. A táta... neměl šamci proti autu jedoucím tak devadesátkou."
„A co bylo dál?" Slyšela jsem slova v prázdnotě plné světla. Musela jsem se prostě usmát.
„No a mamka pak začla pít. Všechno možný. Odešly ji ledviny dřív, než mi bylo 16. Musela jsem za strýčkem, abych mohla vůbec chodit do školy. Tam se se mnou nikdo moc nebavil po tom incidentu v jídelně."
„Ten s tím tácem?" Ozvalo se z úst toho prapodivného člověka v bílém. Ani nevím, co tu dělám. Oh. Poslala mě sem ředitelka. Už jsem si vzpomněla.
„To se může stát každému, ne?" Odpověděla jsem a teď jsem čekala na proslov já. Nechci si tu povídat s tou ženskou, která má být psycholog či co.
„To, že s tácem upadneš, se může stát každému. Ale zranit při tom 5 žáků, to normální není. Poslyš, mohla bych tě odkázat na mou kolegyni o ulici dál, ta ti může předepsat léky."
Zvedla jsem se. „Léky na nehodu? To existuje? Prosím. Všichni ví, že prášky ničí osobnost." Na mou odpověď se mi dostalo zvýšeného hlasu mého strýčka, který vběhl do místnosti.
„Ty prášky si vezmeš, je ti to jasný?!" Hah. Pustil se do mě. Jak je to zvykem. Vidí ve mně jen to špatné. Až tak, že mi nedovolí vyjít z pokoje.
„Jo, klidně, vezmu si je, ale ne do pusy. Nic mi není."

Vzbudila mě rána. Strýc zase mlátí do zdi. Nebo jsem spadla z postele? Ne. Ležím v měkké posteli, takže mlátí do té zatracené zdi. Třeba se snaží vyhnat Josefa. Kdo je Josef? Je to kamarád. Právě sedí na židli a pozoruje obraz, který se pohybuje do rytmu s přicházejícími ranami.
„Páči sa mi, ako sa ten obraz hýbe. Myslíš, že tvojmu strýkovi dôjde, že ja v obraze žiť nemôžem? Prečo stále búcha do tej stene?" Josef je v poho kluk. Trochu naivní, ale dá se s ním povídat.
„Ugh. Nemám nejmenší tušení, ale já bych si přála znova usnout. Sice to nebyl přívětivý sen, ale pořád jsem čerpala energii." Na to se Józa uchechtl. Líbí se mi, když se směje. Uklidní mě to. Pokaždé.
„Tak spi. Zajtra ideš predsa len za tou...? Ako sa volá to dievča? Zase som to zabudol..."
Hodila jsem po něm polštář, který mu proletěl skrz tělo a ozvalo se tlumené "žuch", jak polštář dopadl na zem. Zvedla jsem se, a došla pro něj. Josef se lišácky zazubil.
„A stále ma netrafíš! Čo s tebou je? Ale teraz vážne. Ako sa volá?" Znova si lehnu a uvelebím.
„Lenka."
„Lenka? Tak prečo si to meno nepamätám?"
„Protože si pako. Ale to už dávno víš. A taky víš, co víš?"
„Nie, neviem čo viem. Čo to je?"
„Že jdu spát. Bouchání ustalo, takže dobrou noc. A ne, že mě budeš zase pozorovat. Poznám to."
„No-" Josef to nestihl dopovědět. Do pokoje totiž vtrhl strýc.