love to heal // h.p.

part one

,,Nech mě, Robine! Už jsem ti říkala, že ne! A navíc, zítra mám velice důležitý zápas, tak se musím psychicky i fyzicky připravit!" zavrčela malá blondýnka na vysokého holohlavého chlapce, který byl o dva roky starší. Ale nevadilo mu to, rád s touto dívkou flirtoval, ostatně jako každý na téhle škole. Nikdo nebral ohled na její věk, chovala se a i vypadala mnohem starší, než doopravdy je. A navíc, všichni věděli, že se nepouštějí do vážného vztahu, když si s ní něco začínali.

,,Ale ale, beruško. Přece neodmítneš svýho Robíka," chlapec udělal štěněčí oči a skrčil se, aby se mohl dívce koukat do očí ze stejně výšky. Odfrkla si a důležitě si založila ruce na hrudi.

,,Tak hele, už jsem ti jednou říkala, že ne. A teď, když jsi se skrčil, jsi to ještě víc posral. Takže mi okamžitě uhni z cesty, nebo si mě nepřej," povaha této dívky byla známá po celé škole, a tak si už studenti zvykli na to, že její drzost nezná meze a díky své odvaze by dokázala velké věci, někdy mají tyto vlastnosti však i nevýhodu, ale jelikož se nachází na škole plné svalnatých chlapců, jsou jí tyto vlastnosti neskutečně užitečné. Jinak řečeno, chová se tak každý den. Nemá důvod být na lidi milá, chová se k lidem tak, jako oni k ní.

Když se snažila kolem chlapce projít, rychle uskočil a zabarikádoval ji vstup. Mailene si povzdecha, zklamaná z toho, co teď musí udělat. ,,Když jinak nedáš..." zašeptala ještě tak, aby ji Robin slyšel, napřáhla nohu a vší silou vykopla. Chlapec se okamžitě chytnul za intimní místo a dopadl na tvrdou zem. Dívka k němu přešla, poklekla, a zahleděla se mu do očí. ,,Říkala jsem to..." pokrčila rameny a vstala. Naposledy se ohlédla na chlapce, svíjíc se na zemi bolestí. Se spokojeným úsměvem na rtech se od těla rozešla a šla si na pokoj pro své koště. Chtěla ještě dnes trénovat famfrpál, aby na zítra byla co nejvíce připravená.

D R U H Ý   D E N

Tým složený z těch nejlepších hráčů z celého světa, byl v těsném hloučku a poslouchal taktiku kapitána. Postupně přikyvovali, jako že je jim všechno jasné. Ještě si položili své dlaně na sebe do prostřed a dohromady vykřikli jejich heslo, ,,za zlatonkou!" Ještě měli takovou povzbuzující týmovou báseň o dvou verších, ale to už si říkali předtím. Mailene v jejich týmu nebyla jediná dívka, měla tam ještě kamarádku Evelyn, ale s tou se bavila zřídka kdy. Popravdě se spolu bavily jen proto, že obě byly jediné dívky, to je jediné, co je spojovalo. Jinak její nejlepší přítel byl Damian, chodil s ní i do Kruvalu, takže se výdávali často.

Hra již začala, stadion naplněný nervozitou, nadšením, a hlavně křikem. Každý vyřvával jméno týmu, kterému fandil. Nedá se porovnat, kdo měl více fanoušků, bylo to tak nastejno.

Světlovlasá dívka hrála na postu odrážeče. Chytač byl Eric, kapitán jejich družstva. Byla odehrána první polovina zápasu, přičemž skóre bylo 3:2 pro Ericův tým. Mailene létala z místa na místo a zručně odpalovala splašené potlouky. Zrovna, když si vedla celkem dobře, celá v euforii zaslechla volání jejího jména. Ohlédla se proto přes rameno, s úsměvěm na tváři. Úsměv ji ale povadl, když si všimla, až moc splašeného potlouku, míříc přímo na ní. Otočila se k němu čelem s myšlenkou, že ho bojácně odpálí, ale slova jejího kamaráda ji přesvědčila.

,,Kašli na to, Mai! Je začarovaný, ten neodpálíš! Uleť!" po vyslechnutí těchto slov si potlouka změřila ještě jedním pohledem, přičemž usoudila, že je s nejvetší pravděpodobností začarovaný. Otočila se zpět a rozlétla se. Periferně koukala přes rameno, jestli jí potlouk stále sledoval. Sledoval. Tak ji napadla jediná možnost. Pevně stiskla víčka k sobě, rozlepila, a s koštětem vylétla nahoru. Potřebovala se dostat hodně vysoko do oblak, aby potlouka zmátla. Měla jediné štěstí, že zápasili v otevřeném stadionu. Od všech fanoušků se ozývali udivené skřeky a povzbuzující slova mířená na onu blonďatou dívku, která se pomalu ztrácela v bílých obláčcích mlhy. Vylétla ještě kousek, kde se zastavila a zaposlouchala se. Neslyšela nic, kromě hlasitých tribun a vlastně celého stadionu, ale to bylo tak vzdálené, jako by to někdo přikryl dekou. Oddychla si, připravena se vydat zpět na stadion, když se ale otočila, zezadu cítila silnou ránu do pánve. Vykřikla a pustila se koštěte. Cítila, jak se jí přetrhaly všehny nervy, nemohla dělat nic, snažit se, prostě nic. Pouze padala světelnou rychlostí z několika setin metrů. Jakmile se dostala na oči lidem, celý stadion utichl. Dívka ještě slyšela zakřičení jejího jména, ale to už upadala do nuceného spánku. Poslední, co cítila, byl dopad zad do nějakých, zdá se peřin. Ne, že by to její pád nějak úplně ovlivnilo, ale alespoň to zbrzdilo silnou bolest, která by ji nejspíš zabila. Ale náraz do nohou jakoby necítila. Nevěděla, jestli též její dolní končetiny dopadly do peřin, nebo ne, každopádně to necítila. Necítila nic. Pouze černočernou temnotu obklopujíc celé její tělo i mysl, nevědíc, zda se v té temnotě bude utápět navěky. Pak, ale jakoby někdo rozsvítil až moc silným světlem, což způsobilo dívce nepříjemný pocit přinášejíc s sebou i tlumené hlasy.

841 slov

--------------------------

Haha, když já jsem o tomhle přemýšlela dlouho, ale nějak jsem nevěděla, zda to opravdu zrealizovat, nebo si to jen psát pro sebe. Nakonec jsem se rozhodla příběh opravdu vydat. Samozřejmě bez úžasné Zizy_alias_Ginny, která vytvořila tento předokonalý cover, by nic nevzniklo ❤️. Takže moc děkuji i tobě, a snad se vám příběh bude líbit. Miluju vás,

                                                                                                       - AneT ❤️