Daughter

4.

,,Zatraceně!" křikla jsem tišeji a skláněla se nad toaletou. 

,,Maddie?" ozve se za dveřmi a já okamžitě zbystřím. Spláchnu a vypláchnu si pusu. ,,Jsi v pořádku?" zeptá se máma a já hned otevřu dveře. Pousměju se a kývnu hlavou. 

,,Ano, samozřejmě." usměju se a prohrábnu si vlasy. Scházím dolů ze schodů a utíkám za ní ven z domu a rychle si nasedám do auta, protože se rozhodla, že mě zaveze do školy. Nádhera. Celou cestu mlčím a ani nevím jak to, ale právě sedím ve třídě a poslouchám nudné kecy pana Crevise.

Dá se říct, že takhle to všechno začalo. Myslela jsem si, že jsem nemocná. Ale později jsem pochopila, že být nemocná neznamená jen ráno zvracet a pak být naprosto v pohodě. Nejdřív jsem to vážně moc neřešila, ale postupem času jsem začala dost věcí chápat. Blížil se maturitní ples, Jacob tu noc bral jako chybu a vyhýbal se mi. Mimochodem se dal znovu dohromady s jeho bývalou přítelkyní, takže skáču radostí do stropu. A já? Já začala čas trávit s Dylanem. Neznám milejšího, ale podivnějšího kluka. Drží se stranou ode všech, ale zbožňuju s ním trávit čas. Díky němu tak nějak zapomínám.

,,Slečno Lodgerová? Odpovíte?" vyruší mě Dylanovo trknutí do mého loktu, takže mi málem spadne hlava na lavici. Rychle zamrkám očima a snažím se najít na tabuli nějakou nápovědu. Jacob si mě prohlíží a Elena se vedle něj mračí. Protočím očima a zapomenu jak se dýchá. Všichni se na mě dívají. Dylan si mě vyděšeně prohlíží. 

,,Maddie, dýchej," zašeptá a já se zhluboka nadechnu. Zavrtím hlavou a učitel pochopí, že odpověď nevím. Vyvolá někoho jiného a já se vzpamatovávám z toho co se právě stalo. Podívám se na Dylana s děkovným pohledem a on se usměje. Chytí mě za ruku a v jeho očích vidím, že mě určitě nebere jen jako kamarádku. Všímám si toho už pár dní. Nechci mu ublížit, taky k němu něco cítím, ale Jacob je pořád víc. Všichni jdou kvůli němu stranou. 

Zazvonilo a já si konečně vydechla. Vyšla jsem společně s Dylanem ze třídy a když jsme se zastavili u skříněk, hned se k nám blížila Naomi. Tu jsem poznala díky Dylanovi. Vůbec není jako on, proto nechápu, že jsem si jí nevšimla už dřív, ale tak aspoň, že ji znám teď. Stala se jednou z mých nejlepších kamarádek. Ví všechno. I to co Dylan ne. Všechno o Jacobovi, i o tom, že můžu být prakticky těhotná. Prakticky, asi určitě.

Šly jsme společně po škole do lékarny, kde jsem si test koupila a potom k ní a tak nějak jsem se o tom přesvědčila na 100%, takže jsem absolutně neměla ponětí co budu dělat. Naši mě zabijou. 

,,Co bude teď?" zeptala se a já nedokázala odpovědět. Chtěla jsem jen aby to byl zlej sen. Špatná noční můra. Pořád jsem jen seděla a nebyla schopná ani jednoho slova. Úplně jsem zapomněla, že Naomi sedí přímo u mě a pevně mě objímá. Nemohla jsem ji obejmout zpátky, jen jsem brečela a zoufale se snažila vymyslet co budu dělat dál. 

- - -

Rozhodla jsem se to říct Dylanovi. Nepřijde mi správné to před ním tajit, ale bojím se, že o něj přijdu. Vidí ve mně něco, co tu není. A určitě se ve mně zklame, za což se mu vlastně ani nedivím. Z přemýšlení mě vyrušilo zaklepání na balkonové dveře. Vstala jsem a nervózně přišla ke dveřím, kde se doširoka usmíval kluk, který tu pro mně byl už od té noci, kdy jsem ho poznala smutná na chodníku na moje narozeniny.

,,Ahoj," usměje se a já ho obejmu. Prakticky mu vpadnu do náruče. Zaváhá, ale hned po pěti sekundách ucítím jeho ruce pevně okolo mého pasu. Pustím ho a sednu si na postel. Zvedne obočí a já mu ukážu ať si sedne naproti a zhluboka se nadechnu.

,,Můžu ti něco říct?" zeptám se a nadzvednu jedno obočí, jak to dělám vždycky. 

,,Jo, vždycky," usměje se a pohladí mě po noze. Znovu se nadechnu a zavřu oči. 

,,Jsem těhotná s Jacobem," vychrlím ze sebe a jemu zaskočí, tudíž začne kašlat. Vyvalí na mě oči a rychle vstane. Ukáže na mě a nakonec rozhodí rukama. 

,,Cože?" zakřičí a já začnu brečet. Kroutit hlavou a otevřu pusu, že něco odpovím, ale nemůžu. Znovu mě obejme a já se rozbrečím ještě víc. ,,Jsem tady. Jsem tady pro tebe, pššt." zašeptá a pevněji obejme.