Puzzle

4. kapitola

Šla jsem rychlím krokem k prázdnému stolu a posadila se na židli. Jen jsme tam mlčky seděli, což mě po chvíli přestalo bavit.

,,Fajn, takže.." začala jsem a propletla si prsty. ,,ty jseš Justin Bieber," dořekla jsem a čekala na odpověď.

,,A ty jseš Taissa McLeanová," odvětil, ale svoji hlavu měl stále sklopenou.

,,Ugh víc divný je to že znáš moje jméno, než že já znám tvoje," falešně jsem se zasmála a odtáhla se dál.

,,Tak, odkud mě znáš?" usmála jsem se, ale stále jsem se měla na pozoru.

,,Z televize, internetu, klubů," zvedl hlavu a díval se na mě.

,,Ah, takže asi víš že na tom s pověstí nejsem zrovna dvakrát dobře," opřela jsem se o židli a ruce zkřížila na hrudi.

,,Ještě si tu začni stěžovat na svůj život," odsekl a stále na mě zíral.

,,Nestěžuji si," vytáhla jsem jeden koutek úst nahoru a poté ho zase vrátila do původní pozice.

,,Zbohatlíkům vždycky všechno projde, kolikrát už ti rodiče zaplatili kauci?" zasmál se.

,,Ne vždycky to máme jednoduchý," vystartovala jsem na něj, protože zacházel až moc daleko.

,,Proto ještě nehniješ ve vězení ty ožralá děvko?" nadzvedl obočí a pobaveně si mě prohlížel. Nevěděla jsem co na to říct, měla jsem chuť se otočit a utíkat co nejdál to jde. Proč? Protože měl vlastně pravdu, i když si to nesnadno přiznávám, tak ano pravda někdy bolí.

Zvedla jsem se a upravila. ,,Jedinej kdo někde shnije budeš ty, hodně štěstí v naší psychiatrii," sykla jsem a s úsměvem jsem se otočila k odchodu. Sotva jsem ušla tři kroky, už mě ten cvok tiskl ke zdi.

,,Dostaneš mě odsud, jinak umřeš ty, tvůj otec i matka," řekl mi do ucha a já sotva dýchala.

,,Nebojím se tě," řekla jsem bezhlavě a snažila se nějak vyvléknout.

,,Mě nemusíš, stačí aby mě ovládlo moje druhý já," všude bylo ticho, což mi přišlo neobvykle zvláštní. Někdo ho odemě odtáhl. Znovu ho někam vlekli a během minuty u mě byla Georgie.

,,Jsi v pořádku?" chytla mě a já její pomocnou ruku odmítla.

,,Jo," odsekla jsem a upravila se.

,,Myslím, že by ses měla vyvarovat Biebera," usmála se na mě a já přikývla.

,,Kam ho to táhnou?"

,,Na samotku," pokrčila rameny, přičemž mi přejel mráz po zádech.

,,Doufám že už odtamtud nikdy nevyjde," řekla jsem odhodlaně a vyšla jsem ze dveří, kudy ho vedli. Sešla jsem schody a namířila si to k tátovi do kanceláře. Rozrazila jsem dveře a okamžitě jsem se otočila.

,,Neumíte klepat?!" vykřikl a já okamžitě odešla z kanceláře. Věděla jsem to, ale snažila se tomu nevěřit, pořád jsem žila v naději, že žiji v iluzích.

,,Taisso!" slyšela jsem za sebou jeho plané výkřiky, které mě naprosto nezajímali. Prošla jsem nějakou uličkou a vešla do dveří. Posadila jsem se na zem a snažila se uklidnit. Opravdu jsem viděla co jsem viděla? Vážně si to táta rozdával s jednou ze sester? Bože je mi na zvracení.

,,Co tu děláš holubičko?" pomalu jsem zvedla hlavu a začala jsem řvát. Rychle jsem se nohama odšoupala ke dveřím a nespouštěla jsem oči z muže, kterému byl vidět jen kousek obličeje z poza mříží, které byli veliké asi jen jako záchodové okýnko.