Psychiatrická léčebna (Můj příběh)

Tohle se nemělo stát!

     Už je to půl roku, co jsem v psychiatrické léčebně. Už je to půl roku od toho, co jsem se dočista zbláznila, co jsem udělala největší chybu svého života a budu jí navždycky litovat. 

Byla jsem opravdu hloupá, mladá puberťačka, kterou zaslepila chtíč předvést se ostatním nebo na sebe přitáhnout alespoň pozornost. Často se mi střídaly nálady. Jednou jsem byla ta šťastná, chytrá holka, kterou mají ve společnosti rádi a jednou jsem byla ta, co sedí v rohu místnosti, s nikým se nebaví a je sama.
Úplně sama.
Jen se svými hlasy v hlavě. Těmy hlasy, které jí říkají, ať jde pryč. Ať odejde z tohoto světa. Navždycky.

Psal se devatenáctý duben. Měla jsem čerstvě po narozeninách a byl to den jako každý jiný. Přes den jsem se smála, byla šťastná a měla radost ze života. Jenže s večerem přišla i deprese. Silnější než kdy dříve. Jakoby to na mě všechno spadlo. Všechno jsem si dávala za vinu.

Nejedla jsem. Připadala jsem si ošklivá. Ve škole jsem nejedla svačiny, obědy, prostě nic a doma maximálně dva krajíčky chleba. Pokaždé, když jsem se na sebe podívala do zrcadla, viděla jsem zrůdu. Zrůdu, která se do mě převtělila a ovládala mojí psychiku. Váha šla rapidně dolů, z čehož jsem měla radost. Alespoň malinkou. Ale pořád to bylo málo, jakoby nestačilo všechno tohle.

Utápěla jsem se v úzkostech, ale bála jsem se to někomu říct. Bála jsem se, že by mě nepochopili, protože tohle je v pubertě přeci "normální". Neměla jsem nikoho, komu bych mohla věřit, dokonce ani rodině. Takhle to pokračovalo dál a postupem času jsem se pomalu dostala i k alkoholu a cigaretám. Začala jsem pít. Po pár panákách jsem začala mít po dlouhé době konečně dobrou náladu. Bylo mi fajn a všechno mi bylo jedno.

Uběhlo pár týdnů. Myslím, že rodiče začali něco tušit. Bylo mi to jedno. Jim taky, ale jen do té doby, než jsem ze školy začala nosit špatné známky. Chtěli ze mě mít premiantku třídy. Jenže já už ten nátlak nezvládala. Nemohla jsem spát. Pořád jsem slyšela ty hlasy v mé hlavě. Usínala jsem pozdě v noci a moje jediná touha byla usnout bez pomoci nějakých prášků. 

Jednoho dne toho na mě bylo už příliš. Pomalu, ale jistě se ze mě začínal stávat závislák na cigaretách, alkoholu a lehkých drogách. Už jsem pomalu ani nevěděla, kdy jsem v realitě a kdy pod vlivem těch zatracených látek, které mi dělaly dobře. Věděla jsem, že je to špatně, ale byla to jediná šance, jak být na chvíli zase šťastná.

Po pár měsících se to všechno provalilo ven. Zjistila to moje třídní učitelka a ta se rozhodla nenechat to bez povšimnutí. I když jsem jí několikrát prosila, ať to neřeší, ať to nechá být, že je mi takhle fajn, tak se rozhodla to řešit. Nejdříve s rodiči, kterým doporučila nějakého cvokaře a že za ním máme v co nejbližší době zajít. Zašli jsme. A odešli rovnou do lékárny s předpisem na nějaké "vitamíny", které mi prý mají pomoct. Nebyla jsem zas tak blbá, abych nevěděla, co do mě chtějí nacpat. Dřív jsem si o tom hodně četla. Věděla jsem jaký ty "vitamíny" mají vedlejší účinky a že mi po tom bude ještě hůř, než kdybych měla absťák. 

Prášky jsem nebrala a moje psychika se stále zhoršovala. Úzkosti, hlasy, deprese, bipolární porucha... Všechno se zhoršilo. Až na tolik, že jsem si chtěla vzít život, ale nějak se to zvrtlo a skončila jsem tam, kde jsem. 

V psychiatrické léčebně.