Byla to láska

21. ledna - ples

Seděla jsem v koupelně na vaně, a pomalu jsem si navlékala silonky abych je dlouhýma nehtama neprotrhla. Hlavou mi Probíhalo nespočet myšlenek o tom jaké to vlastně bude. Uvědomovala jsem si, že před 2 lety jsem stála na tom stejném místě, v bílých šatech jako tam ty holky stojí dnes. Ještě jednou jsem přejela po své noze od kotníku až ke stehnu abych silonky pořádně natáhla a do ruky jsem si vzala kulmu. Natáčela jsem jeden pramínek po druhém. Vlastně jsem neměla ani důvod se takhle připravovat. Můj večer to není a na prince na bílém koni nevěřím.
„Už jsi hotova? Za 15 minut nám odjíždí autobus." Volala na mě Denisa přes zavřené dveře. Ještě jednou jsem se podívala do zrcadla, prohrábla si vlasy a vyšla z koupelny ven.
„Můžeme vyrazit," s úsměvem jsem ji řekla. Úsměv mi vrátila. Nazula jsem si krásné lodičky. Přes ramena si přehodila kabát a mohli jsme vyrazit. Nedokázala jsem si představit jaké to asi všechno bude. V tom mi přišla textovka. Zlato užij si večer, myslím na tebe. Potutelně jsem se usmála ale nevydala jsem ani hlásku. Samozřejmě byla od Radka, od koho jiného. S Radkem si rozumím, ale někde uvnitř cítím, že to není to, co chci. Bydlí ode mě asi 40 km a ta vzdálenost mi opravdu překáží. Nemůžeme se vídat kdy chceme a když je nějaká akce něco má. Jako teď. Mohl to s ním být opravdu krásný večer, ale zabijačka pro něho je důležitější. Autobus nás odvezl do Polešovic, kde mají deváťáci ze základní školy svou polonézu.
„Můžeme?" Zeptala se Denisa a s úsměvem mě chytla kolem ramen.
„No jasně, už se fakt těším. Uvědomuji si že i já jsem tam před 2 lety stála."
„Ano, je neuvěřitelné jak to letí. Třeba překvapí a budou lepší než vy"
„Tak to pochybuji. Každý učitel říkal že na naši polonézu neměla žádná třída," řekla jsem ji,: „to víš mi byli ti dokonalí." Dodala jsem s hlasitým smíchem. Každý učitel nás bral za své miláčky. Kdykoliv se děla nějaká akce organizovali jsme ji mi. Když bylo nějaké vystoupení také jsme dělali největší šašky mi. No a když byl nějaký průser, kdo jiný za to mohl než my? Občas mi tyto chvilky chybí. Chvilky, kdy jsem mohla tropit hlouposti a nikdo mě neodsoudil za to jak se chovám.
„Je ti taky zima?" zeptala se mě třesoucí se Denisa čímž mě vytrhla z nostalgie.
„Je, ale příšerná" a dál jsem stála řadu. Pomalu jsme se posunovali dovnitř. U dveří už mě zdravili bývalí spolužáci. Nikdy jsme se moc nemuseli. Byli jsme super třída ale jako kolektiv jsme nestáli za nic. Stále panovali nějaké hádky a pomluvy. Konečně jsme se přes tu velkou řadu dostali dovnitř. Koupili jsme lístky a vydali jsme se tam kde jsme věděli že potkáme zbytek přátel. K baru. Byl tam Zdena. Dalo by se říct můj bratr. Jsem jedináček, ale ho jako bratra beru!
„Ahoj Zdeny," objala jsem ho,: „tak co poručíš své hodné sestřičce" dodala jsem s úsměvem.
„Vše co si budeš přát." „Ty jsi ale hodný" „Já vím kamarádka si dá taky?" zeptal se.
Denisa jen kývla hlavou na znamení ano a stydlivě se usmála. Vypili jsme jednoho, druhého a já jsem chtěla jít na vzduch. Bar byl v malé místnosti a ten vydýchaný vzduch byl opravdu strašný. Lidé se na sebe tlačili čímž se tvořilo ještě větší horko než tam bylo. Pomalu jsme se odebrala ke dveřím.
„Už máš dost tak jdeš pryč? Buď tu s námi" ozval se hlas a začal se smát. Tento hlas jsem znala moc dobře. Byl to David. Můj tanečník na mé polonéze. Pousmála jsem se a otočila jsem se tak abych na něj viděla.
„Dobře, zůstanu" objala jsem ho a opřela jsem o stěnu vedle Denisy. Kluci se domlouvali co si objednají a já nechtěla stát nějak vzadu. Byla jsem rozhodnutá, že budu pít. To zklamáni jsem chtěla ze sebe nějakým způsobem dostat. Dávali peníze nějakému klukovi. Řekla bych že jako jediný z nich měl osmnáct tak to šel vše koupit. Zastavila jsem ho a řekla jsem mu,: „Prosím tě, mohl by jsi mi taky vzít vodku s džusem?" dala jsem mu do ruky peníze a usmála jsem se. On mi úsměv vrátil a jen se zeptal: „osmnáct už bylo?" Usměv jsem mu opět vrátila a on šel. Stála jsem chvilku opřená o zeď než přišel a každému donesl to co po něm chtěli. Zdálo se mi, jako bych ho odněkud znala, ale nevěděla jsem, kam ho mám zařadit.
„Jsem Pavel," řekl mi a krásně se na mě usmál
„Anet," úsměv jsem mu vrátila a sklopila jsem oči. Bylo na něm něco zváštního.