I upír může milovat

1. Nejdelší cesta v mém životě

     Jsme na cestě do našeho nového domova a já stále netuším, co se bude dít až přijedeme. Co když všichni hned ze začátku odhalí naše malé tajemství? Co když nás budou všichni nenávidět? A co když nám bude někdo chtít ublížit jen proto, že jsme jiní? Hlavou se mi honilo spoustu hrůzných představ. Najednou jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Otočím se a vidím otcův úsměv ,,Neboj, vše bude v pořádku" snažil se mě uklidnit. Asi poznal, že se necítím zrovna nejlépe a upřímně se mu ani nedivím. Celá jsem se klepala a po čele mi stékaly studené kapky potu. Cesta utíkala pomalu, čas vůbec neubýval a já jen pozorovala dešťové kapky stékající po okně. 

     Řidič z ničeho nic zastavil uprostřed lesa. Tušila jsem, že něco není v pořádku. ,,Stalo se něco Charlesi?" Zeptal se otec našeho řidiče. ,,Nebojte pane'' Odpověděl a začal něco lovit v kufru. Najednou se neozývaly žádné zvuky, ticho přetrvávalo a můj otec se rozhodl podívat se, zda je vše, jak má být. ,,Charlesi..CHARLESI!" uslyšela jsem z venku a celá rozklepaná vyšla ven. Uviděla jsem Charlesovo krvavé tělo, asi infarkt nebo co. Otec popadl krvavé tělo a odnesl ho rychle do auta (Nevím proč, ale nějak tuším co bude dnes k večeři). ,,Tati, tati, co se stalo?" otec ignoroval mou otázku ,,Zalez do auta, tak honem!". Jen co jsem si sedla, zabouchly se za mnou dveře. Otec rychle na sedadlo spolujedoucího hodil Charlesovo tělo, sedl si, okamžitě nastartoval a plnou rychlostí vyjel pryč z toho místa. Netušila jsem co se stalo, ani proč sebou sakra tahá Charlesovo mrtvé tělo. Dělalo se mi špatně, hlava se mi motala, ani jsem se nezmohla cokoli říct a usnula jsem. 

     Slyším divné zvuky a probouzím se. Porozhlédnu se okolo po autě, ale Charles nikde. Co se sakra včera stalo?! Na sedačce nebyla ani stopa po krvi, ale já si byla jistá, že to co se stalo minulou noc sen nebyl. Slyším menší rány, otočím se a za oknem od auta stojí otec naznačující mi, abych otevřela okno. Učiním tak, a natahuje se ke mně ruka s teplou kávou. ,,Jak jsi se vyspala princezno'' Řekl s klidným úsměvem. Dělá si srandu? Proč je všechno tak divné, proč dělá že se nic předtím nestalo? Všechno působilo tak divně. ,,Co se stalo? Kde je Charles? Proč jsme tady?" chrlila jsem jednu otázku za druhou. ,,Ale vždyť přeci víš, že Charles musel v půli cesty odejít, kvůli zdravotním potížím.'' řekl klidným hlasem. ,,Jakým potížím?" udiveně jsem se podívala. ,,Opět ho začaly zlobit klouby v rukou, ztrácí v nich cit a na delší cestu se už necítil." Tak klouby jo? ,,Co to tu na mě hraješ?! Myslíš si že je mi osmdesát a trpím ztrátou paměti nebo co? Vím, že se včera něco Charlesovi stalo, tak mi okamžitě řekni kde je a co přesně se stalo nebo tu skočím rovnou pod vlak!" celá rozčilená jsem se mračila na otce a on jen nevidomě koukal pátrajíc po odpovědi. ,,Poslyš milá dcero, nikdo se o včerejší noci nikdy nic nedoví a jestli ano, tak tě pod ten vlak přivážu dobrovolně sám!" No, a tady začala naše nenávist s otcem. Nikdy bych tohle do něj neřekla. Tu noc se muselo stát něco hrozného, opravdu hrozného a můj otec se tváří nevinně, ale něco hluboko uvnitř mě mi říká, že s tím má něco společného. 

     Zbytek cesty jsem jen mlčela se zamračeným výrazem, slza mi pomalu tekla po tváři a měla jsem sto chutí z auta vystoupit a utéct někam hodně daleko.

Konec první části! Doufám, že se vám příběh zatím líbí. Chtěla by jsem každou kapitolu naplnit nějakým dramatem, aby byla každá záživná jako tato! Běžte a podpořte mojí kamarádku Anna25349, která píše podobné příběhy. Budu ráda za veškerou podporu od vás!