Byl den jako každý jiný, když jsem jako vždy jela z práce. Ve vagonu už sedělo jen málo lidí, jelikož bylo pozdě večer a vlak byl skoro v cílové stanici. Obvykle si lidí a okolí okolo sebe moc nevšímám, ale tentokrát můj pohled zaměřil zvláštně vyhlížejícího muže. Prohlédla jsem si ho pozorněji. Na 1. pohled mi tedy nebyl moc sympatický, možná to bylo jeho přísným pohledem. Malé přivřené ocelově šedé oči, ostré rysy obličeje, dlouhý kabát. Děsivý vzhled, co vám budu povídat ale dál jsem se mu nevěnovala a začala projíždět maily na tabletu. Když jsem dojela, všimla jsem si, že muž nevystupuje sám, jde s ním nějaký muž a nevypadal zrovna nejštastněji. Vystoupili s semnou na konečné zastávce a mířili si to lesní cestou vedoucí do hlubokých lesů. V té době mě to dále nezajímalo, stává se totiž, že večer potkáváte divné lidi, jak někam chodí s ještě divnějšími lidmi. Doma jsem si dala vanu a záhadného muže pustila z hlavy.
Další den jsem jako vždy jela z práce pozdním vlakem, skoro usínám, když v tom si najednou opět všimnu toho muže. Byl oblečený v tom samém jako včera a jeho oči vypadaly snad ještě více nebezpečně a nesympatičtěji než včera. Řekla jsem si tehdy, že se mi něco zdá a z věčné práce a únavy mi začíná odumírat mozek. Takže jsem bez dalšího povšimnutí pokračovala v rozdělané práci. Na konečné zastávce jsem si však všimla, že muž nevystupuje sám, je s ním nějaká žena a jako včerejší doprovod, vypadá, že se s ní život taky moc nebavil. A tak jako včera i tentokrát šli cestou směrem k lesům. Musím přiznat, že se mi to zdálo trochu divné. Ale můj hektický život mi nedovolí zaobírat se takovými maličkostmi. Můj čas je příliš cenný na muže, co ostatní lidi vodí do lesa. A jelikož jsem měla ještě spoustu práce, i dnes jsem muže z hlavy vypustila.
Následující dny pro mě byly velmi vyčerpávající, v práci se děly velké věci, nikdo si nemohl dovolit, ikdyž jen na den, vynechat práci. Domů jsem se vracela vyčerpaná. Akorát jsem stihla sprchu a hodila sebou do postele. Nepřipadají vám takové dny depresivní? Je to možné ale já neměla čas se tímto zaobíat. Ale každý den jsem ho viděla a každý den s někým jiným. jako záhadná prostitutka postávající u silnice čekající na aut, které u ní zastaví i tento muž čekal až se vedle něho někdo posadí a on jej zavede do lesa. Možná je to psychopat a v lese má nějakou chatku, kde ty lidi drží, nebo masový vrah, který odvede své oběti na nedalekou mýtinu a tam jim podřízne hrdlo. Jenže to není možné, jelikož ti lidé si k němu sedají sami. Sami se posadí a bez prohození jediného slova, dobrovolně odkráčejí v jeho přítomnosti do lesa. Možná prodává drogy i tuto možnost jsem zvážila ale nesedí mi to k němu. Nepřijde mi jako ten typ, co má v kapse pár gramů čehosi. Zajímalo by mě, co se to tu děje.
I když jsem měla práce nad hlavu, ten muž byl moje malé rozptýlení. Ono to totiž pokračovalo. Den co den, ten stejný chlap, ta stejná cesta, jen lidé se měnili ale měli jedno pojítko, všichni totiž vypadali velice zoufale. Musím říct, že mě to děsilo. Nedalo mi to spát. Kromě práce samozřejmě, jsem nemyslela na nic jiného. V noci jsem se sama v domě bála. Mohla jsem jít spát k sestře, jenže by si myslela, že jsem se dočista zbláznila a navíc zvědavost byla tak silná, nemohla jsem odtrhnout svoji pozornost. naprosto se mi dostal do hlavy. Byl jako tajná láska ze střední, jako otravný hmyz, zkrátka jsem na něj nedokázala myslet ať to šlo, co to šlo.
Jeden den mi ale v hlavě muselo už naprosto přeskočit, rozhodla jsem se totiž muže a jeho společnost sledovat po lesní cestě. Ano, já vím, teď si říkáte, že jsem se doopravdy zbláznila ale zkuste se vžít do mé situace. Nic podobného se ještě v naší vesnici nikdy nedělo a také mě to deptalo. Počkala jsem tedy, až zajdou trochu do lesa. Muž vedl a za ním se šourala jeho dnešní oběť(?). Šla jsem pomalu a potichu za nimi, srdce jsem měla až v krku. Bála jsem se, co když se najednou otočí, vytáhne revolver a zastřelí mě? tak jako tehdy jsem se ještě nikdy nebála, až donedávna... Následovala jsem tedy jejich kroky, opatrně jsem se snažila nešlápnout na žádnou větvičku. Na chvíli jsem zpomalila, abych vzdálenost prodloužila,přísahám jen na chvíli jsem odvrátila zrak společně s pozorností a byli pryč. Oba. beze stopy. neslyšně jako kočky. Zkrátka se vypařili, dodnes to nechápu a záhadou mi to zůstane asi až do konce mého života. Stála jsem uprostřed ničeho, už jsem ani nevěděla čemu věřit a co je jen výplod mé fantazie. Už jsem nevěřila ani své mysli, tomu poslednímu, čemu jsem ještě věřit mohla. Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit domů a pokusit se zapomenout na celou událost.
Pár dnů se mi dařilo nemyslet na vše, co se za poslední dobu událo. jezdila raději až posledním vlakem a čas trávila se sestrou. Nebyla jsem už tak roztěkaná a dalo by se i říct, že jsem přešla na jiné myšlenky. Tedy až do dne, kdy v práci dělali čistky a mě vyhodili. nebyla jsem tam sice dlouho ale pracovala úporněji, než spousta ostatních, co tam byli už léta. Pravda je, že mě to zlomilo, nevěděla jsem co dál. Práce v tomto oboru byla těžko uplatitelná. Celou cestu vlakem jsem přemýšlela, jak to udělám. Jak budu žít. Dům po rodičích nechci prodávat ale pokud si nic nenajdu, co mi zbude... Hlavou mi toho probíhalo tolik, až mě rozbolela. Najednou ale čisto a já cítila ten hlásek, zvedla jsem hlavu a záhadný muž se na mě upřeně díval. Pohledem neuhnul ani když jsem se něj také podívala. Bez mrknutí na mě hleděl bezmála 5 minut a já ten hlas slyšela čím dál víc hlasitěji a hlasitěji. Nerozuměla jsem, co přesně mi říká ale táhlo mě to sednout si za tím mužem. v tu chvíli jsem nedokázala jasně uvažovat, neslyšela jsem nic než ten hlas a hučení v hlavě.
Seděla jsem vedle něj jako tělo bez duše a i když jsem nemohla říct jediné slovo nebo se jen pohnout, pamatuji si to naprosto jasně. vystoupili jsme tam, kde jsem vystupovala každý den a šli tam, kam vždy vedl své oběti. Šla jsem za ním. Ani jeden z nás nepromluvil. Došli jsme na mýtinu a mě přišlo, že jsem konečně dokázala mluvit. Pomalu mi začalo docházet, co je ten muž zač. Jako ďábel vyvržený přímo z pekel bloumá po světě a hledá zoufalé lidi a za své služby chce jejich duše. protože kdo vám duši přenechá ochotněji, než člověk co je právě na dně? A tohle přesně se dělo teď i mě. stál naproti mě, jeho ocelové oči zářily dychtivostí vzít mi moji duši. Možná to bylo tím, že ve mě zbylo ještě trochu zdravého rozumu, ale pamatuji si, že jsem nabídku odmítla. Oči se mu roztáhly po celém obličeje. Jekot v mojí v hlavě mě málem roztrhl. Všechno se začalo točit, stromy splynuly v jednu velkou matlaninu, okolo mě byla jen tma. Vím že mě řízl pod klíční kost. Dál už si pamatuji jen jak padám do keřů a šíleně křičím a brečím. Ráno mě našly lidi, kteří tam venčili psy. Zavolaly mi sanitku. jestli lžu, jak vysvětlíte tu řeznou ránu u klíční kosti, která je i po měsíci stále čerstvá a hluboká...
-Zpověď pacientky ústavu pro duševně choré v Praze
ČTEŠ
muž, který měl všechno
Mystery / Thrillertento příběh mám už dlouho v hlavě. Budu ráda za každý přečtení, podporu... Za veškerou lásku ;3 Enjoy it guys :3 :D