"Byla jednou jedna sladká dívenka, kterou musel každý milovat.." Tuhle pohádku o Červené Karkulce zná snad každýz nás. Jak
Karkulka jde sama s košíkem přes les a potká zlého vlka, kterému vyzradí, kde má babička chaloupku, načež se vlk za babičkou
vydá a sní ji. A když přijde Karkulka, sní i ji, ale díky myslivci, který je zachrání a všichni pak společně zlé zvíře zabijí, má
příběh šťastný konec. Avšak ta naše pohádka je trochu jiná.
Kdysi, v jednom úchvatném domečku v ulici s překrásnou alejí, žila byla jedna malá dívenka. No, ona nebyla tak úplně malá. Zrovna
v ten den dovršila 13 let. A proč se vlastně jmenovala Karkulka? Je to jednoduché. Karkulčina máma jako malá dennodenně slýchávala
tu pohádku,když jí byla předčítávána před spaním. Ten příběh milovala a vydrželo jí to až do dospělosti. Vždy si přála být jeho
součástí, ale když to se jí nepoštěstilo, tak alespoň pojmenovala dcerku po hlavní hrdince. S nabývajícím časem se její zájem o
vlastní dítě vytrácel až najednou vymizel úplně. Týden co týden byl doma jiný muž, peníze dávala jen do alkoholu a cigaret.
A to se na Karkulce bohužel podepsalo. Jak se o ní matka přestávala starat, začínala mít problémy jak doma, tak ve škole. Jak by se dalo
říci, zkrátka nevedla ten vysněný pohádkový život. A neměla nikoho jiného, kdo by se o ní mohl postarat. Otce nikdy nepoznala. Věděla o něm
jen z vyprávění a to bylo stejně pokaždé jiné. A její babička už dlouho neměla sílu na to, aby někoho vychovávala.
Ale dost řečí, vrátíme se zpět k našemu příběhu. Jak už bylo dříve zmíněno, v ten den měla Karkulka narozeniny. Stejně jako
její babička. Jak nejspíš čekáte, rozhodla se ji navštívit. A aby nepřišla s prázdnou, vzala z máminých zásob láhev bílého vína.
To schovala do své oblíbené tašky přes rameno a vydala se na cestu.
Babička bydlela nedaleko, jen dál o pár ulic a přes park. Jenže tam všechno začalo.
Byl to krásný podzimní den a stromy hrály příjemnými a teplými barvami, sluníčko Karkulku příjemně hřálo i přes oblečení, které měla
na sobě. Měla před sebou ještě kus cesty, ale nijak nepospíchala. Zahlédla osobu jdoucí jejím směrem. Vysoký holohlavý muž se
svřeštělým čelem, orlím nosem, srostlým obočím a naducanými tvářemi. Jeho ohromná postava a široká svalnatá ramena vzbuzovala respekt
už jen z dálky. Jeho obličeji dominovala jedna konkrétní grimasa. Byl to obličej plný hněvu a nenávisti.
Než to Karkulka stihla postřehnout, kráčel po jejím levém boku ve stejném tempu a krok co krok se k ní přibližoval.
Ačkoli si to nechtěla přiznat, ten muž jí naháněl strach, krok však zrychlit nedokázala. Jen ho po očku sledovala a šla pořád svou
cestou. Když už to Karkulce bylo opravdu hodně nepříjemné, chtěla zrychlit, ale najednou zjistila, že nemá proč zrychlovat.
Po tajemném muži jakoby se slehla zem. Ulevilo se jí.
Od zvláštního setkání s oním můžem po dobu, než Karkulka došla k babiččině domu, uběhla půl hodina. Stála před budovou a zvonila
na babičku, která stále neotvírala. Až po chvíli přešlapování na místě zaslechla šumění ve sluchátku a bzučák. Žádný starý rozechvělý
hlas, co by jí vítal, na který čekala, se neozval a tak prostě vešla dovnitř. Vyšla do druhého patra, kde bydlela její babička.
Jakmile vešla do chodby, připadalo jí něco jinak, jen nevěděla co. Ten vtíravý pocit se rozhodla ignorovat. Kráčela přes temnou
chodbu, slyšela, jak její boty klapou o linoleum položené na zemi a svůj vlastní dech. Bylo tam hrobové ticho.
Když Karkulka došla ke dveřím toho bytu, zjistila, co se jí nezdálo. Dveře byly dokořán. Zaťukala... a nic. "Babičko?" zvolala
do prázdné místnosti. Nikdo se zpátky neozval a tak prostě vešla a zavřela za sebou dveře. Volala na babičku a prohledávala místnost
po místnosti. Až když vešla do té poslední, do koupelny, zůstala stát ve dveřích.
Zůstala nehybně stát, ani nedýchala. Jen se upřeně dívala na skvrnu u jejích nohou, táhnoucí se směrem k vaně. Zem potřísněná krví
a střeva vyčuhující ze starého vrásčitého těla zkrouceně ležícího ve vaně. Karkulka nedokázala vydat ani hlásku, jen se klepala
strachem. Taška, kterou měla přehozenou přes rameno, jí sklouzla a dopadla do menší kaluže krve. Láhev vína, která byla obsahem tašky,
se rozbila a vydala nepříjemný zvuk, který Karkulku probral z transu. Stále nedokázala rozpohybovat své hlasivky, ale dokázala
si všimnout krvavých šmouh, ve tvaru bot, vedoucích od zubožené mrtvoly její babičky pod její nohy a dále do místnosti.
Sledovala jejich stopu, která končila ve dveřích do bytu. Pak už jen spatřila ten stejný nenávistný obličej, jako předtím v parku.
Karkulka přežila.
