Kdyby... part 3 *Jednodílovka*

Začátek konce

Pokládám červenou růži na studený kámen. Je stejně chladný jako spící anděl pod ním. Slzy přimrzají na mé tváři. Už se je nesnažím setřít. Klesám na kolena. Ztratil jsem vše. Nežiji. Jen moje srdce o tom neví a stále bije. Klečím tu až příliš dlouho. Slyším blížící se Radkovy kroky. Něco říká. Nevím co, nevnímám ho. Mé myšlenky patří někomu úplně jinému. Jeho silné ruce mě zvedají ze země a staví na nohy, na kterých se neudržím. Odvádí mě pryč, procházím hřbitovní bránou a sedám do auta. Slyším zvuk motoru a vše kolem mě se dává do pohybu. Zavírám oči. Cítím, jak auto zpomaluje. Zvědavost otevírá mé oči. Za oknem je náš dům. Dveře, které do teď tvořily oporu mého těla mizí a mě opět polévá chladný vítr. S Radkovou pomocí opouštím auto a pomalými kroky se blížím k domu. Při otevření dveří mě obklopuje teplo domova. Plouživými kroky přicházím do pokoje. Okamžitě padám do postele. Nechávám volný průtok slzám. Minulost mi vzala vše. Už nemám pro co žít.

*Druhý den*

Ležím na posteli. Nevím, kolik je hodin, jestli je den nebo noc nebo jestli tohle všechno je sen nebo realita. Někdo přichází do pokoje. Roztahuje závěsy a do pokoje proniká ostré denní světlo. Otáčím se směrem k oknu. Kuba přichází k mé posteli a odhrnuje deku. Pomáhá mi na nohy a vede mě do kuchyně. Sedám si za stůl, na kterém stojí hrnek s čajem a snídaně. Snažím se do sebe nasoukat aspoň trochu jídla, ale žaludek ho odmítá. Takhle vypadá každé ráno posledních pár týdnů.
,,Pojď, půjdeme ven." navrhuje Kuba. Pouze přikyvuji, aniž by mi došlo, s čím souhlasím.

Studené vločky mě probouzejí k životu. Jak jsem se sem dostal? Nevím. Vedle mě jdou Kuba s Radkem. Míjíme lavičku za lavičkou. Park kousek od našeho domu, tolik vzpomínek, tolik bolesti. Zastavuji se u jedné z laviček. Někdo by mohl říct, že je stejná jako ostatní, ale já ne. Tenhle kus dřeva pro mě znamená radost, smutek i bolest. Na té jsme seděli, já a anděl. Lavička mizí pod proudy slz, které nemohu ovládnout. Třesu se. Nemohu se hýbat. Vidím sebe, jak sedím na lavičce a vedle mě sedí člověk, který mi ukradl srdce a vzal si ho s sebou do hrobu. Najednou byly zpátky všechny vzpomínky, které jsem zavřel hluboko v mé mysli. Chvíle s ní.
Au! Mé oči zase chvíli vidí realitu. Ležím na zemi ve sněhu. Svaly povolily a se zbytkem těla se zřítily na zem. Dva páry silných rukou mě zvedají ze země. Nedokážu jim odporovat ani jim pomoct. Mé oči přikryla mlha, nemohu se pohnout ani promluvit, jediné, co mohu dělat, je nechat se táhnout pryč.
Otevírám oči. Ležím v posteli. Na chodbě slyším mě velmi známé hlasy, Kubův a Radkův.
,,Co s ním budeme dělat? Není ani schopný vstát z postele."
,, Musíme být trpěliví."
,,Tys ho neviděl?! Nic nejí, je tak hubený, že se skrz něj dá koukat, za celý den neřekne ani slovo, jen sedí nebo leží a tupě zírá před sebe!"
,,Nekřič, vzbudíš ho. Musíme doufat, že se to srovná."
,,A co, když nerovná?"
,,Pevně věřím, že ano."
Jsem neschopný. Mí přátelé se hádají kvůli mně.
.
.
.

Budík ukazuje půlnoc. Celý dům spí. Vstávám. Nevím, kde se ve mně bere ta síla. Možná mi ji dala myšlenka v mé hlavě. Myšlenka, kterou chci proměnit v čin. V tichosti opouštím dům. Mé kroky směřují na hřbitov. Zastavuji se u náhrobku ze žuly, kde je zlatým písmem napsáno jméno dívky, kterou jsem miloval. Zapálil jsem malou svíčku. Opouštím hřbitov a mířím k mostu. Zastavil jsem se u okraje a dívám se dolů. Z hladiny na mě kouká člověk, kterého už nepoznávám. Uvazuji za své kotníky provazy, na jejichž konci jsou zavěšené kameny. Stoupám si na okraj. Poslední nádech, poslední pohled na svět. V momentě, kdy se odrážím, slyším volání svých přátel.
,,Štěpo ne, nedělej to!" Jdou ale příliš pozdě...