Don't let me go.

-2- Funny Flight.

„Jenny, uhm, Sanders. Jak to že letíš tak daleko?“ navázala jsem

konverzaci a rozepnula jsem si pás. „Práce? Nebo jen výlet?“ usmála

jsem se.

„Vlastně spíš práce, jedu omrknout pár škol, jestli by mě nevzali na

učení Angličtiny, v Americe jsem jen studoval. Dostal jsem stipendium,

tak jsem odletěl, vystudoval pedagogickou a teď se vracím, učit chci

tam.“ Vysvětloval mi a při tom si z jeho černého ručního zavazadla

vyndal notebook.

            „Oh,“ usmála jsem se, abych zastínila moje překvapení. Už

má za sebou vysokou, možná ne jednu. Vypadal rozhodně mladší, myslela

jsem že teprve půjde na vysokou.

            „A co ty? Taky pracovně?“ zapnul svůj laptop a nechal ho v

klidu načíst.

            „No… Jedu tam studovat třeťák. Na rok k host family,“

Jasonovi zaskočilo a začal kašlat. Z jeho „dušení‘ se vyklubal smích.

            „Já se omlouvám, myslel jsem že jsi, víš, starší, že už

máš maturitu za sebou…“ nepřestával se smát a já taky.

            „Hodně legrační…“ řekla jsem ironicky. Tak Jasone, tímto

to nejspíš končí, a ty si odsedneš k někomu staršímu, viď? Ach jo,

moje svědomí se snaží být vtipné. Jason se kupodivu rozhodl zůstat

sedět a na jeho ploše se rozhodl kliknout na nějaký program na psaní.

            „Píšeš? Myslím, knížku?“ zeptala jsem se bez přemýšlení.

Jsi teprve v letadle, a už se vnucuješ? Bravo, zatleskej si.

            „Jo..teda, několik, ale jen pro sebe,“ usmál se, „jsou to

jen blbosti, abych se zabavil.“

            „To je hezký. Taky jsem se snažila něco napsat…ale nebyl

čas.“ Zamyslela jsem se, a vzpomněla jsem si, jak jsem se před rokem

celý dny snažila napsat román, a pak mi to brácha smazal. Do teď tvrdí

že náhodou.

            „Já se teď taky bojím, že přestanu psát, ale i kdyby jo,

tak se k tomu časem vrátím, to vím určitě.“ Věnoval mi další z jeho

úsměvů. Byl zajímavý. Krátké hnědé vlasy, padající do čela, na sobě

měl červenou košili a tmavé džíny. Zelené oči, ve kterých by každý

vyčetl, že je dotyčný chytrý a krásný zároveň. Nebyl moc vysoký, ale

vyšší než já byl (vlastně…jako každý). Neovládatelně jsem zívla a

studem jsem se zasmála.

            „Asi bys se měla vyspat, aby tě nová rodina neviděla s

kruhy pod očima,“ zasmál se Jason. Musím s ním souhlasit, chci udělat

dobrý dojem, takže jsem přikývla a dosmála jsem se.

            „Chceš vzbudit třeba půl hodiny před přistáním?“ zeptal se

mě. To by asi bylo rozumné.

            „Byl by jsi skvělý...“ Uculila jsem se a opřela si hlavu o

okénko. Kývl na souhlas, ale já hned usnula, čekala jsem, že mi bude

dělat problém usnout, ale žádný nebyl.

* * * * *

            „Ještě chvíli mami,“ zamumlala jsem když se mě mamka

snažila probudit. Držela mě za rameno. …Počkat, já nejsem doma.

            „To vypadám jako tvoje mamka?“ řekl vysmátý mužský hlas.

Země volá Jenny, otevři ty oči, už tak vypadáš jako troska. Miluju své

myšlenky. Otevřela jsem oči, Jason se na mě koukal se širokým a

upřímným úsměvem, bylo mi hned jasné, že jen zadržuje smích.

„Do toho, začni se smát.“ Oba jsme se zasmáli a já se začala cítit

trapně, i když. Né tak moc, jak bych se cítila normálně. Jason mi

dodal jakousi odvahu na začátku mého ročního “dobrodružství“. Opravdu

jsem tohle nazvala dobrodružstvím? Budu se přece učit. A starat se o

něčí domácnost. Jo.

            „Za půl hodiny přistáváme, chceš někam odvézt nebo tak? Na

letišti mi nechala sestra auto, takže tě můžu někam hodit, kdybys

chtěla. Asi tu ještě nikoho neznáš.“ Usmál se. Je fakt milej.

            „Jsi hodnej Jasone, ale má mě vyzvednout můj host dad

Robert, každopádně děkuju.“ Jediné, co o mé host family vím, jsou

jejich jména, Maura a Robert Horan, a to, že mají dva starší syny.

Bojím se, že si navzájem nesedneme… Musela bych ještě ke škole řešit i

vybírání jiné rodiny. Ne, znáš se, radši bys to vydržela.

            „Těšíš se? Je to pro tebe asi takovej novej začátek, viď?“

ptal se Jason, a já mu byla vděčná za udržení naší konverzace.

Normálně mluvím hodně. Jako…hodně. Nevím proč teď ne, ale jsem za to

ráda.

            „Jo,“ zamyslela jsem se, „V USA jsem nebyla moc žádaná, co

se mých vrstevníků týče, chci začít znovu.“ Zakoukala jsem se do

sedadla přede mnou. Zakázala sis myslet na minulost, pamatuješ? Prostě

se na to vykašli, co bylo, bylo. Teď jsi nová Jenny. Máš před sebou

novej život, druhej začátek, nepromarni ho. Moje lepší půlka svědomí

se ozvala, děkuji.

            „Jsi krásná, mladá a vtipná, ostatní byli jen blbý

Američani,“ úsměv odkryl jeho čistě bílé zuby. „z vlastní zkušenosti

vím, že Britové a Irové jsou zábavnější a milejší. Ale zase záleží na

jednotlivcích, jako všude.“

            „To ano,“ přikývla jsem s přiblblým úsměvem na tváři. Ten

hezkej kluk ti právě složil kompliment, řekl, že jsi krásná a vtipná,

a ty tu sedíš a čumíš. Opět si můžeš zatleskat. Ignorovala jsem ten

otravný hlas v mé hlavě a zapnula jsem si pás. Letadlo začalo klesat a

hned, jak se dotklo runwaye, tak se nějaké malé dítě pár sedadel před

námi rozbrečelo. Přišlo mi to vtipné. Jason jednoduše zaklapnul

notebook a nelítostně ho strčil zpět do jeho ručního zavazadla.

Děkuji za všechna přečtení, a určitě potěší i každý vote. V další kapitole už bude Niall, takže se máte na co těšit, i když vím, že teď na začátku je to o ničem :D