Nejspíš nikdy nepochopím, proč jsi to udělal. Stále dokola si pokládám jednu a tu samou otázku. MYSLEL JSI TO VŮBEC NĚKDY VÁŽNĚ? Není přece možné, aby všechny city vyprchaly jen tak, z týdne na týden. Nebo snad ano?
Vše bylo tak perfektní. S tebou jsem zažívala ten největší pocit štěstí, jaký jsem kdy poznala. Vždy jsem tě jen potají obdivovala, ale najednou bylo vše jinak, stačila pouhá chvíle a přece jen jsem spatřila ten pověstný plamíek naděje. Ten den, kdy jsi mi řekl, že vše cítíš stejně, mám vyrytý v paměti už napořád. Vše se událo tak rychle, nestačila jsem se ani vzpamatovat a rázem jsem měla vše, po čem jsem kdy toužila. TEBE. Každým dnem jsi mi dělal jen radost, měla jsem pocit, že ti na mně opravdu záleží. Byl jsi pro mě absolutně vším, vždy jsi mě pochopil, podporoval, dával jsi mi najevo, že jsem pro tebe to nejdůležitější v životě. Když se ale podívám zpětně.. Bylo to opravdu tak, jak jsi vždy tvrdil? Dávala jsem ti maximum, byla jsem ochotna pro tebe obětovat téměř cokoliv na světě a tobě to přesto nestačilo. Kdyby ano, přece bys neodešel za ''lepší nabídkou'', nebo ano? Nevím, co tě přimělo k tomu, aby ses rozhodl pro tuto možnost, ale to víš a vždy budeš vědět jen ty. Byla jsem pro tebe opravdu tak důležitá nebo jsi mě bral jen jako svou další trofej? Ublížil jsi mi tak jako nikdo jiný před tebou, ale stejně tě nedokážu nenávidět. Stále v tobě vidím toho, kým jsi pro mě byl v průběhu toho všeho. Záleží mi na tobě a vždy záležet bude. Jsem ze všeho zmatená a zklamaná, ale čas přece zahojí všechny rány..
Mám takové zvláštní tušení, že si jednou uvědomíš, že jsi udělal chybu. Že ses dobrovolně vzdal někoho, kdo tě měl nadevše rád a udělal by pro tebe cokoliv. Může to být otázka několika týdnů, měsíců, ale i roků. Upřímně doufám, že v tu dobu už budu šťastná s někým jiným. Protože sice odpouštím.. Ale nezapomínám.
PROČ JSI TO UDĚLAL? MYSLEL JSI TO VŮBEC NĚKDY VÁŽNĚ?
