(aneb O povaze psů a o důležitosti symboliky)
Nejtěžší částí všeho bývá název. Nevím, jestli jste si toho někdy všimli. Jako já zrovna nyní, zírám tupě na šedé "Dej části tvého příběhu název". Když na to chvíli jen čumíte, zjistíte, že ve skutečnosti sdělení zní: "Název název název název název" Po pár minutách to vzdáte a řeknete si, že tuto strast si necháte nakonec. Ale na konci je to úplně stejná otrava.
'Je taková kravina vůbec nutná?' pomyslím si vztekle. Odpověď samozřejmě zní ano. My jako lidstvo potřebujeme věci pojmenovávat. Dokonce i kyselinu tryhidrogen fosforečnou, kterou - ruku na srdce - příliš lidí v běžném životě nezmiňuje. A některé věci mají tu privilegii, že dostanou dokonce dva názvy! Jiné zase mají smůlu a sdílejí název s něčím jiným.. Možná bychom se měli zamyslet a spravedlivě jména porozdávat. Mince a peníz? Šup - peníz bude odteď označovat opeřence žijícího převážně poblíž vody s šedavým zbarvením, vážícím mezi 4 až 7 kilogramy, v mnoha starověkých kulturách označovaným jako symbol štěstí, známým pod pojmem též označujícím dopravní stroj respektivě zdvihadlo, které zdvihá respektivě přemisťuje těžké předměty respektivě břemena, obvykle pomocí kladnice a háku na provaze respektivě laně (©Wikipedia).
My jako "nejvyspělejší" (to je téma zase na jinou diskuzi) druh na Zemi (dobrá dejme tomu, že druh s největší mozkovnou) máme tendenci věci nazývat a tedy je mít pod kontrolou. Podívejte se na moji kočku. Líže se v místech, kde bychom se mi opravdu lízat nemohli (nejen kvůli společenským konvencím, ale trvalo by tak 10 let tréninku, než bych se do takového úhlu zvládla ohnout) a je jí naprosto jedno, že jí už 8 let říkám kočko. Někdy si říkám, jak zvířata myslí? Naše myšlenky nám v hlavě skáčou jako zběsilá opice, jež vřeští na celé kolo. Ale vřeští skutečná slova. Co můj pes? Domnívám se - což je názor naprosto nevědecký a ničím potvrzený - že vnímají pouze obrazy a pachy. Taky pochybuji, že zrovna náš přitroublý černý labrador myslí na něco jiného než jídlo.
Jména. Víte, nikdy jsem neměla příliš paměť na jména. Už čtyři roky se mi ve škole plete Marek a Kryštof. Nebo Matyáš a Tobiáš. Pravda, skoro se s nimi nebavím, ale i tak je to docela ostuda. Nebo - stalo se vám někdy, že na kamarádku zakřičíte jiným jménem? Předpokládám, že aspoň jednou každému. O nic moc nejde, ale trošinku trapas to je. Jména... možná jste ten typ člověka, který se nějakou dobu domníval, že máma se jmenuje Máma. (To já kupodivu ne, můj bratr byl číslo) Někdy by prostě jména nebyla potřebná. Daleko přesnější se mi zdají označení jako: Kreténe, Hej ty tam vzadu, drž hubu a poslouchej mou prezentaci, Kámo, Malej hajzle, Ty můj praštěnej cvoku, Divnočlověku (jo ty! Ale ne Ráchel počkej, já to tak nemyslela! Mám ti říkat INFP?), Můžete do mě laskavě přestat žduchat?, Vaše Excelence a mnoho dalších. (Zrovna to poslední doporočuji na někoho, kdo vás opravdu hodně sere. Nezdá se to, ale začnete ho tím srát ještě víc :) )
Názvy mají pro mě jednoduše tajuplný význam. Zaslechnete Pukwudgie. Wow. Bere vám to dech. Přemýšlíte nad tím slovem. Co by asi mohlo znamenat. Změt hlásek a souhlásek, ale víte, že je za tím něco... hlubšího. Důležitějšího. Jako by celý svět byl poskládaný z podobných symbolů jako Pukwudgie. (Jedná se o kolej v americké škole čar a kouzel Ilvermorny. Reprezentuje srdce kouzelníka. Ano, přesně tak, ten okouzlený dojem hned přejde.) Nebo pojem kyselina deoxirybonukleová. Když to řeknete pětkrát, pořád to ještě zní zatraceně vážně a učeně. Ale po čase v tom prostě vidíte jen tu obyčejnou DNA, tři písmena, která slyšíte v článcích a na hodinách biologie tak často, že vás to nijak neohromí. A když už jsme u toho - molekulární biologie. Vidím to před sebou jako naživo - malým dětem se otevřou tlamičky dokořán, pár teenagerů se zděšeně oklepe. Některé názvy slouží jen k tomu, aby postrašily lidi. "Poznávací eko kurz na Šumavě" se rovná obyčejnému školnímu výletu, kde po dvou třídách tři dny zavřených v 12 pokojích zbyde jedno urvané umyvadlo, tři zničené postele a šest pracovníků s migrénou, kteří měli tu smůlu u té katastrofy být.
Ale abychom byli spravedliví, pojmenovávat je opravdu těžké. Vždy, když píšu příběh, můžu mít vymyšlen kompletní životopis i charakteristiku všech postav, můžu vědět, jak to celé skončí a dokonce, co se bude dít, až knihu uzavřu a tudíž moje představy nespatří světlo světa. Problém spočívá v tom, že název musí zaujmout, nalákat vás, poškádlit vaši fantazii aniž byste museli otevřít pevnou vazbu a začít číst. Zároveň ale musí charakterizovat celý děj. Děj 500 stránkové knížky v pěti slovech. To je přece k zbláznění! Je to jako kdyby vzal někdo celý váš život a pojmenoval ho! (U mě by pravděpodobně stálo Omyl případně Chyba není na vašem přijímači.) A v knihách není jen jedna postava. Jsou jich desítky, někdy i stovky. Dobrá, dobrá, stále je ještě poměrně reálné s takovými kritérii na název přijít. Jenže já jsem ten typ člověka, který za vším hledá "něco víc". Vše má podle mě nějakou symboliku, význam, účel. Žadný člověk tu není jen tak - aby se narodil, proflákal si svůj čas a chcípl. Proto potřebuji, aby jméno příběhu za sebou skrývalo něco důležitějšího - Vyššího.
Představte si povídání o psovi, kterého dají do útulku, on uteče a vydá se na dobrodružství, kde potkává další psy. Jak byste něco takového nazvali? Pravděpodobně "Rexova dobrodružství", ale já přijdu na něco, pokud možno podobného jako "Duše tuláka" nebo "Velké srdce nemůžete zastavit" (i když nejpřesnější by bylo "Banda psů, co běhá po okolí a vyžírá odpadky")
A o tom je přesně můj problém s názvy. Já asi odmalička chtěla něco víc extra. Nicméně teď je řada na vás. Co si myslíte vy?
