Tento "příběh" bude celý o mně a mém okolí. Od doby, kdy jsem byla malý špunt až po současnost. Vlastně spíše příběh o mých "LÁSKÁCH"...
Vše začalo, když jsem se narodila, ale tohle do příběhu nezahrnu. Začněme tedy v bodu kdy jsem poprvé přišla do školy. Ano do školy, je to už sice dávno, ale kdo by si nepamatoval svůj první rok ve škole. Jako každé dítě jsem se hrozně moc těšila, ale co jsem hned zjistila bylo, že to tam není tak růžové jak si každé malé dítě myslí. Vstávání každé ráno, učení se doma i ve škole, psaní úkolů a hlavně to, že už nemáme dost času na hraní si se svými oblíbenými hračkami.
Ale stejně jsem tam musela zůstat. Ale všechno bylo hned příjemnější když jsem se "zakoukala" do jednoho pátáka( budeme mu říkat pan X). Ano v první třídě. Byl to spolužák mého bratra a taky moje první láska (ve smyslu, že já ho měla fakt ráda, ale on mě vlastně ani neznal). Byla jsem prostě zabouchnutá. Známe to, ty děcké lásky, které nikdy neskončí dobře. Vždy když jsem kolem něj prošla, tlouklo mi srdce jako o život a chtěla jsem ho pozdravit, ale tolik odvahy jsem neměla. A tak mě jednoho dne napadlo " Proč mu nenapsat dopis!!!" . Fakt úžasný nápad. Tak jsem jednoduše vzala v matematice tužku do ruky a psala... Vlastně to byl dotazník na téma Venda(já) a pan X. Ale byla v něm jen jedna otázka... V dopise bylo napsáno... " Moc se mi líbíš.. něco... líbím se ti zakroužkuj ANO-NE" ... A kde jsem mu to předala? No asi na tom nejdiskrétnějším místě, co ve škole bylo.. školní jídelně. Jednoduše jsem šla na oběd a položila ten " dopis" vedle něj, když obědval. Ale vůbec mi to v té době nepřišlo divné, naopak myslela jsem si jak to bylo super, a už jsem si představovala, jak spolu budeme. Ale dokážete si taky představit jaký strach jsem měla. Co když přece neodepíše? Nebo co když odepíše, ale napíše, že se mu nelíbím? No ted se divím, že jsem se psychicky nezhroutila. Takže dopis jsem mu předala a ted už jen čekala. Samozřejmě, že jsem čekala v družině, protože přeci, kde může prvnáček, kterému jede autobus až za hodinu čekat. Byla jsem tam s kamarádkami, se kterýma jsem rozebírala mě a pana X(jméno udávat nebudu). A v tom přišel do družiny jeho spolužák a v ruce držel MŮJ DOPIS. Opravdu můj dopis. ON ODEPSAL!!!! Předal mi dopis a co já? Vzala jsem kamarádky a šly jsme na záchody si dopis přečíst. " Yeas!!!" Jsem si pomyslela když jsem uviděla, že zakroužkoval ANO. "Páni Vendo, líbíš se mu!!!" říkali kamárádky. Jo to sice jo, ale v té době jsem ještě nevěděla, že na sebe promluvíme až o dva roky později. O dva roky později. První slova co jsme si navzájem řekli přišli až, když jsem byla ve třetí třídě.
Takže jak jsem říkala, poprvé jsme na sebe promluvili o dva roky později. Ten moment nikdy nezapomenu. Bylo to před Vánocemi. Vyráběli jsme ve škole Adventní věnce. Moje třída s třídou pana X. A ted si určitě říkáte o čem jsme se bavili. No to vás asi zklamu, protože to byly asi dvě věty: " Hele nemáte tady nůžky?" ... " Ano, tady máš." jj to bylo všechno, co jsme si řekli. Ale i přes to, že "rozhovor" by opravdu krátký, jěště ted vím, jak jsem byla ve stresu a děsně nervozní. Samozřejmě, že jsem to hned běžela říct kamarádkám. Jenomže asi jen pár měsíců na to jsem si našla svou novou "lásku". Protože už mi nějak došlo, že s panem X to asi nepůjde, že si budu muset najít náhradu a tak jsem tak učinila. A ani mi to netrvalo dlouho.
