Nenech mě brečet.
Nech mě žít, jako volné ptáče.
Můžeme tak všichni žít!
Prosím.
Nenech mě být sevřenou v kleci
V kleci o které...
Si někteří neuvědomují, že existuje.
Je neviditelná...
A tak nikdo nemůže vidět
Že v ní trpím.
Nevolám o pomoc...
Nechávám to tak, jak to je.
Nikdo mě nevidí.
Mé utrpení.
Ale až do klece jednou spadnou...
Uvidí ji.
Nejen...
Budou vědět, jak to bolí.
A uvidí nás,
Sevřené holubice
Se zlámanými křídly
Po rocích strávených zde
Pokoj plný krabic...
Lidi je sem hází...
Holubice.
Zamykají je do krabic
Kde na ně zapomenou
Dokud je znovu neobjeví.
Nějaké holubice mají moc.
Většina holubic až takovou,
Že se do klecí ani nedostanou.
Ale já to nejsem
Žiju tu.
Ale nejde si na to zvyknout.
Umírám.
Ale žiji.
Nemusím.
Ale chci.
Nebo ne?
Některé holubice
To vzdají.
Bouchají hlavou o klec, šílejí.
Umírají.
A já za chvíli taky zešílím.
Já už nemůžu.
A vy to víte.
Ale nepomáháte mi.
Ani jedné z nich...
Z holubic tady...
Všichni máte na dně kapsy klíč.
Ale je vám to jedno.
Je to plýtvání času že?
Pomáhat nám.
No a proto jsem tu.
A jestli tohle chápeš...
Vítej u nás.
Vítej ve své kleci.
ČTEŠ
Holubice
Short StoryPříběh o pravdě kterou nikdo nevidí příběh o pocitech které nikdo nechápe příběh o holubicích kterým nikdo nepomáhá hodně z nás se ocitne mezi nimi, ve svých klecích. v beznaději. A jestli tohle chápeš, Vítej u nás. Vítej ve své kleci.
