Asi než začnu vyprávět můj příběh, měla bych vás seznámit ze začátkem. Bodem zlomu.
Tak tedy, všechno začalo jedno krásného dne, kdy jsem oslavila svoje 10 narozeniny, všechno je tak jak má být . Sedm dní po mých narozeninách, mi bylo čím dál hůře, zvracela jsem každé jídlo co jsem snědla, a ke všemu tomu jsem snad každou chvíli omdlévala , máma už nevěděla co má dělat, a tak mě přes veškeré její zbylé síly, doslova v náručí odnesla do auta, protože já nebyla schopna jediného kroku. Trápilo mě, že je na pokraji zhroucení, trhalo mi to srdce, i přesto, že můj věk nebyl až tak vysoký na takové chápání.
V nemocnici jsem si prošla všemi různými způsoby léčby, ale nic nepomáhálo, bylo mi stále hůř, až jednou v noci, jsem se probudila v pokoji kterým byla cítit zvláštní vůně, moje vystrašené oči bloudili po pokoji až zakotvili na vyčerpanou ženu, která se krčila na nepohodlném křesle. Pohled na její ustaraný obličej, ze kterého se dalo vyčíst, že několik dní nespala, a její oteklé oči, říkající, že pláče každým dnem. Byl to nepříjemný pohled, nahrnuly se mi slzy do očí, a já se ani nesnažila je rozmrkat. Moje potiché popotahování, ji vzbudilo "Copak se děje zlatíčko..?" hrnula se vyděšeně "Nic...jenom... Trápím tě.." vykoktala jsem "Nikdy si mě netrápila zlatíčko" políbila mě na čelo "Jenže jsi unavená.." koktala jsem "Protože, si moje, a já chci jenom to nejlepší pro tebe" hladila mě po tváři, a její teplá dlaň mě uklidnovala "Nemůžeš ani chodit do práce, a ta je přeci důležitá" sklopila jsem zrak "Nic není důležitější než ty, a nikdy nebude, moje malá princezno" políbila mě, a já ji obejmula. Vyprávěla mi pohádky, až do doby kdy jsem konečně klidně usnula. Ráno jsem pomaličku otevírala oči, mamka seděla u postele, držela mě za ruku, a koukala na mě "Ahoj mami" řekla jsem a usmála se, neslyšela jsem svůj hlas, ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost , její ústa se usmála, a otevírala se, bylo to jakoby se snažila něco říct, ale já ji neslyšela, najednou jsem přestala vnímat a snažila se najít nějaký zvuk, ale nic.. "Já nic neslyším" vyděšeně jsem oznámila mamce. Ta se ihned otočila a běžela na chodbu, nejspíš hledala doktora.
Po nějaké chvíli přišli, máma a táta i doktor, něco si povídali, ale já nevěděla co.
Doktor odběhl a já vyděšeně přeskakovala zrakem po mámě a tátovi, kteří se tváří opravdu tragicky..
Po nějaké době přišel, a nesl v ruce papír s tužkou, posadil se vedle postele, a jeho ruka se rozeběhla po papíře.
Emo, musím ti to říct, ačkoliv velmi nerad, bohužel si nejsme jisti tvojí nemocí, ale ta zavinila, že už nejspíš nikdy neuslyšíš.
Nevěděla jsem co dělat... Pláč jsem ale nezadržela, myšlenka na to, že už nikdy neuslyším mamky hlas mě ničila.
