Takže takhle, teď už aspoň o mě něco víte, ale zase to trošku pozměníme.
Právě teď už mi je osmnáct let, a žiju s mamkou v takovém málem městečku, a našem o něco menším domě. Mezi těmi osmi lety co jsem se smiřovala s tím, že nic neslyším, a pravidelně docházela na léčbu, a také jsem se musela i s mámou naučit, znakovou řeč, nebylo to lehký, ale já mám času dost.
Musím říct, že jsem se změnila i já, už nejsem ta dívka ze které srší energie, časté nálezy jedovatých poznámek, ale není to tak, že bych byla úplně pesimista, ale jen se změnil můj pohled na život. Jednoduše, jsem spíše tichá (nemám na výběr) spoustu přátel jsem stratila, až na nejlepší kamarádku která byla ochotná a naučila se znakovou řeč, vždy když jsem něco potřebovala byla tady, kluka jsem si nikdy taky nenašla, protože kdo by chtěl neslyšící dívku že..?
Vždy když jsem seděla zavřená v pokoji, přišla a vytáhla mě ven, nestyděla se, že máchá rukama aby mi něco řekla, ale znaková řeč má i své výhody. Můžete si povídat o krásném klukovi co sedí kousek od nás aniž by o tom věděl. Lepší vztah jsme nemohly mít. Brala jsem ji jako svou sestru. S mámou jsme se dokázali i smát, byl to jeden z posledních lidí který mi zůstal.
Ráno jsem se probudila, otevřela oči a pořádně se protáhla, přiskočila ke mně naše kočka Lili, pohladila jsem ji, a ona se stočila ke mně. Chvíli jsem tam ležela a hladila ji, a potom vstala, zamířila do kuchyně, už když jsem scházela schody ucítila jsem neodolatelnou vůni palačinek "Dobré ráno" naznačila jsem, vzápětí když položila poslední palačinku na talíř odpověděla mi "Dobré ráno zlato" nandala mi palačinku a její ustaraný obličej mi přišel, že mi chce něco říct "Dneska jdeme na kontrolu" naznačila a usmála se, na souhlas jsem kývla a pustila se do jídla.
Po snídani jsem zamířila nahoru abych se oblékla, vzala jsem si černé džíny, a volnější tričko.
Potom jsem zamířili dolů a zastavila se v chodbě "Jdeme?" naznačila jsem mamce, kývla popadla kabelku a zamířila k botám. Sedly jsem si do auta a připoutaly se, po chvíli jízdy jsem si opřela hlavu o okénko. Někdo si třeba nedokáže představit, že nemůže v autě poslouchat písničky, a nebo si dokonce povídat, každá cesta autem je utrpení, ale určitě menší než celý můj příběh, žiju v nekonečném tichu, moc toho taky nenamluvím, protože se neslyším... Ano, je to těžký, ale jsem silná, a vždy když je mi nejhůř vzpomenu si na to co mi ten osudný den řekla mamka, a to je to co mě dokáže zvednout i ze dna. Ale moje máma pro mě dělá první poslední, ale bohužel někdy mi nemůže dát to co potřebuju. Nebavíme se tady o Iphonech, nebo oblečeních, ale o lásce, takové kterou nemůže dát rodič.
Tohle se mi každou cestou autem honí hlavou. Z přemýšlení mě vytrhlo zastavení auta, začala jsem se hrabat ven. Přes vstupem do nemocnice jsem ruce založila do kapes od mikiny a mířila za mamkou která spěchala k výtahu.
"Ahoj Emo, tak jak ti je..?" naznačil mi "Jde to" usmála jsem se. Doktor mě vyšetřil, a potom mě poprosil jestli bych nemohla jít na chodbu, přikývla jsem a odešla ven, posadila jsem se na židli, a opřela hlavu o zeď, trvalo to docela dlouho, tak jsem si prohrabala kapsy jestli nemám nějaký drobný na kafe s automatu, vyrazila jsem po dolů po schodech k bufetu kde byl i kávovar "Hmm latte.." pomyslela jsem si, a začala vhazovat peníze, vyndala jsem kávu a snažila se jí zavíčkovat, nejhorší na tom, že neslyšíte, je to, že nevíte co se děje okolo vás. Otočila jsem se a chtěla odejít v tom se zpoza rohu vynořil docela vysoký hnědooký kluk který mířil docela rychle ke mně, narazil do mě prudce až mi vyrazil kelímek z ruky a shodil mě na zem, bylo vidět, že se lekl, začal mě zvedat a mluvil na mě, ale bohužel jak víme, nic neslyším. Když mě zvedl, vzala jsem telefon a napsala
Promiň, že jsem do tebe narazila, ale jsem hluchá..
Přečetl si to, a pak se usmál.
"Pojď, koupím ti nový" naznačil mi, a já jsem nechápala, že umí znakovou řeč "Ty umíš znakovku.?" udivila jsem se "Brácha, taky žije v tichu" podal hezky. Opravdu mi koupil nový a dokonce mě doprovodil do čekárny, a zamířil vedle na oddělení.
Když jsme odcházeli, potkala jsem na chodbě toho kluka, usmáli jsme se na sebe když jsme se míjeli, mamka do mě drkla loktem a usmála se.
Stály jsme u auta, a v tom mi někdo klepal na rameno "Ahoj, mohl bych tě poprosit o Facebook..? " usmál se trochu váhavě, kývla jsem a ukázala mu profil "děkuju" usmál se a odešel.
