Pohádky

Vánoční zázrak

Byl jednou jeden smolař. Nebyl smolařem, protože by měl smůlu, ale protože to bylo jeho povolání. A cože takový smolař vlastně dělá? No, získává ze dřeva smůlu, a pak ji prodává ševcům, bednářům a kolomazníkům, protože ti ji zase potřebují k svému řemeslu. Smolařina, to je řemeslo ulepené a upatlané, a že by mělo zlaté dno, to už vůbec ne. A třebaže náš smolař lepil až za ušima, měl srdce na pravém místě a byl vždy hodný a poctivý. Což mu to ale bylo platné, když se mu lidé obloukem vyhýbali. Ptáte se, proč? Lidé by se sice neměli soudit podle povolání nebo vzhledu, nýbrž podle toho, jací jsou, jenže lidová pověrčivost bývala zvláště v oněch dobách krutá. A o smolařích se mezi lidmi vykládalo, že se jim lepí smůla na paty a že každý, kdo s nimi přijde ve styk, bude mít v životě po mnoho let jen samou smůlu.

Navzdory tomu se našemu smolaři vedlo docela dobře. Po rodičích zdědil malinkou chaloupku s políčkem na kraji vesnice, do oka mu padla mladá děvečka ze statku a zanedlouho byla svatba. A měli se tuze rádi. Štěstí na sebe nedalo dlouho čekat a jak léta plynula, narodili se jim Toníček, Maruška, Frantík, Vašík, Apolenka, Jiřík, Barunka, Johanka, Dorotka a Martínek. Zatímco nejstarší už pomáhali tatínkovi při práci a mamince v kuchyni, nejmladší se ještě houpali v kolébce. Jenže uživit deset hladových krků není jen tak. Řemeslo k obživě mnohdy nestačilo, a tak maminka chodila na trh prodávat, co děti nasbíraly v lese nebo co se zrovna urodilo na zahrádce, jen aby měli trochu mouky na chleba. Ale ani to někdy nestačilo, protože se jim pověrčiví sousedé obloukem vyhýbali a nic od nich nekupovali, že prý celá ta jejich rodina nosí smůlu. Ani děti to neměly jednoduché, ostatní děti se k nim často chovali nehezky. I přes všechny útrapy je rodiče vedli k tomu, aby byli hodní a měli ostatní rádi.

Rok se s rokem sešel, znova nadešla doba Vánoc a děti už se nemohly dočkat Štědrého dne a dárků od Ježíška. Každé z nich by nejraději dostalo kupu dárků, ale ten rok se málo urodilo a zima byla obzvlášť krutá. Peníze za prodanou smolu sotva vystačili na jídlo pro celou rodinu. Zásoby ve spíži se tenčily, a tak tatínek před svátky obešel s prosbou o trochu jídla všechny sedláky ve vsi, aby jeho děti a žena netrpěli hlady. Sedláci toho sami mnoho neměli a z pověrčivosti se smolařem nechtěli nic mít. A přestože byl advent, o nějakém milosrdenství nechtěli ani slyšet. Tatínek se vrátil domů s nepořízenou. Naštěstí maminka pečlivě opatrovala zásoby, aby alespoň na štědrovečerní tabuli bylo něco svátečnějšího než trocha hrachové nebo jáhlové kaše.

Nadešel sváteční večer. Nejprve se všichni sešli k večeři, pomodlili se a pustili se do jídla. Maminka přichystala polévku z čočky, vánočního kubu*), ze zbytku mouky a másla upekla vánočku a každý ještě dostal červené jablíčko, co se urodilo na staré jablůňce, která jim rostla v zahradě. Pak se shromáždili kolem betlémku, který tatínek vyřezal a rozdali si dárky. Tonda dostal nový kabát, Maruška sukně, Frantík dřeváky, Vašík dřevěného koníka na hraní, Apolenka slaměnou panenku, Jiřík čepici, aby mu nemrzly uši, Barunka šáteček, Johanka dostala vyřezávanou lžičku a Dorotka s Martínkem dostali od maminky políbení, protože z dárků ještě rozum neměli. Maminka dala tatínkovi pytlíček tabáku a tatínek dal mamince krásný kousek zkamenělé pryskyřice, který při práci v lese našel a navlíkl ho na nitku, aby se dal nosit na krku. Všichni byli z dárků nadšení.

Až se spolu dosytosti potěšili, vyrazili do kostela na půlnoční mši. Celá dědina se shromáždila v prosvíceném chrámu vonícím po kadidle a včelím vosku, poslouchajíce andělskou hudbu varhan a kázaní pana kaplana o naději a věčném světle. O svátku Narození páně se tak alespoň jednou do roka všichni sešli v míru a pokoji a na chvíli směli zapomenout na své starosti. Když půlnoční mše skončila, začali se jak sedláci tak čeládka ve sváteční náladě rozcházet ke svým domovům. U východu z kostela, kde se vzal, tu se vzal, stál starý poutník. V kostele na mši nebyl, musel odněkud přijít, když byli lidé v kostele. Ale jakpak by se mohl tmou a závějemi prodrat až do zapadlé vesnice? I někteří se nad cizincem tuze podivovali, ale žádný se ho nezeptal, odkud přichází. Ztrhaný stařec prosil vycházející lidi, aby mu do klobouku, který držel v ruce, hodili almužnu, ale nikdo mu nic nedal. To už vycházela z kostela smolařova rodina.