Chci tě

||1||

"Cože? To jako myslíš vážně?!" Zvedla  hlavu Kateřina od notebooku a konečně vzala mámu na vědomí. Už před několika minutami, přišla do jejího pokoje. Usadila se do houpacího křesla a něco povídala. Kateřina doufala, že vše co říká jsou suché věty, plné konstatování a nejsou to otázky. Na vše jen bručela "Hm."

Ale poslední slova, kterým dodala na důrazu, když zvedla hlas- zjevně ji už Kateřinina ignorace přestala bavit, ale David na chatu, byl prostě důležitější-ji donutila zbystřit.¨

"Konečně jsi mě vzala na vědomí." Pousmála se jako krokodýl a s nesouhlasným pohledem sledovala, jak se Kateřině na komodě válí krabička cigaret. "Ty jsou tvoje?!" "Davida. Zapomněl si je tu." Našpulila pusu a podívala se na Sofii.

" Mami, to opravdu myslíš vážně?" "Ano, myslím. Odjíždíme v sobotu." " To nejde! Nemůžeš!! Mám tu přátele, přítele!" " Je mi líto, Kateřino. Měla by ses začít balit..." Opustila Kateřinin pokoj, i přes výtky, kterých měla Kateřina plno.

"Čau zlato. Copak? Nadrženost přesáhla maximum? Mám se stavit?" Smál se Kateřině David do ucha, když mu ubrečená volala. Ani narážky na jejich dosavadní chat, ji nemohly pobavit. "Stěhujeme se!" "Cože?! Kam?! Kdy? Proč?!" "Chci tě vidět, můžu přijít? vše ti řeknu..." "Nemám se stavit já?" "Ne! máma je doma... Za chvíli jsem u tebe."

"Kačko!" Křikla mamka do Kačiných zad, když jsem proběhla předsíní a s teniskami v rukou, sbíhala schody ven. Obula se až na chodníku, kdy ji došlo, že ji něco chybí. U Davida byla do deseti minut. Dalo by se to považovat za rekord, jindy ji to trvalo i půl hodiny...

" Proč se kurva stěhujete?! A hlavně kam?!" Když mu Kateřina vpadla do náruče, rovnou mezi dveřmi, vyhrkal to na ni. V hlase mu zněl nesouhlas a Kateřina začínala uvažovat, že mámu poprosí, ať ji nechá tady. Za pár měsíců bude plnoletá... Zvládne se o sebe postarat.

"Našla si přítele... Jak byla v Los Angeles na tom školení, kvůli firmě... Pamatuješ, jak tam každý měsíc jezdila? Tak kvůli němu... Domluvila se se šéfem, že ji přeloží do Beverly Hills." Škytla. "Pobočka je tam, v Londýně, Paříži a tady..." " Nemůže tě odtud odvést. Máš tu všechno!" " Já vím..." Třásla se v dalších návalech pláče a v duchu mamku proklínala... Milovala Los Angeles, ráda tam jezdila na dovolené, ale bydlet tam?! Přijít o vše a všechny? Chápala ji, že ji ten život jen s ní už nebaví, že i ona potřebuje být milovaná... Ale proč si nenašla Čecha?!

"Ne! A nebudu s tebou diskutovat! Běž si sbalit! Máš nejvyšší čas. Zítra musíme vše poslat!" Stála rozhodně ve dveřích kuchyně a křičela, když ji Kateřina navrhla, ať ji tady nechá. Byl čtvrtek, její pokoj stále nevypadal, že by se jeho majitel hodlal stěhovat...

Přes clonu slz, do krabic skládala oblečení, knížky, plyšáky. Do několika krabic se vešel její dosavadní život. Její vzpomínky, její přání, její tužby. Několik dlouhých minut, stála u okna, ze kterého se dívala s tátou. Dřív, když byla malá, byl jejich barák poslední v sídlišti. Viděli do lesů, srnky chodívali až k domu... Teď před ní stála další, barevná krabice s okny...

V rukou držela fotorámeček s jich dvojfotografii. První byla focená, když se narodila. Držel malou vánočku ve svých obrovských rukách, kterými ji nesčetněkrát stíral slané vodopády u očí... Usmíval se a pýcha v jeho očích, nešla přehlédnout. Sofie byla jediné a vymodlené dítě. Byla jeho vše...

Druhá, focena těsně před koncem. Pár dnů předtím, než o něj přišla. Než ji ho vzala nemoc... Bylo ji třináct a proklínala svět. Doteď se s jeho odchodem nesmířila.

Polyká slzy a balí rámeček do hromady triček, aby se mu cestou nic nestalo...

"Bude to tam fajn. LA je přece tvoje vysněné místo." " Bereš mi můj život. Nebude to fajn!" "Kateřino! Pochop prosím, že já už tak dál nemůžu. Nejsem ještě tak stará! Chci žít jinak... Trpěli jsme tu dost dlouho, nemyslíš? I mě táta chybí... Ale já potřebuji někoho... Mrzí mě, že mi to nepřeješ. Ale abys věděla, on to chtěl opačně! Mluvil se svým šéfem, aby jeho přeložili sem, ale jeho šéf o něj přijít nechce!" S těmito slovy odešla do své ložnice a Kateřina v návalu dalšího pláče, zalepovala krabice...

"Budu ti psát! Budu ti volat, bude to fajn. Přiletím, hned jak to půjde." Sliboval Kateřině David na letišti. Mamka Davida sledovala skeptickým pohledem. Nikdy ho neměla ráda a díky tomu, jak se na něj dívala, Kateřině vytanula na mysli její mamky slova. "Sejde z očí, sejde z mysli." Kateřina potřásla hlavou a i přes zjevný odpor v očích její matky, ho začal líbat. Matka jim ukázala záda a on se pobaveně uchechtl...

"Jak dlouho to tam trvá?" Vrčí Kateřina vztekle. Vychází z letištní haly International Airport a s nevolí se rozhlíží po okolí, které velmi dobře zná. Mamka mává na taxi a Kateřinina potlačená agrese se stupňuje. "Hodinu." Mamka si sedá do auta a pohledem vraždí Kateřinu, když dál stojí na chodníku.

"Kačko, jsme tady." Třásla Kateřině mamka s ramenem, její hlas zněl měkce a něžně, tak, jak byla zvyklá. Kateřina s neutrálním výrazem chmátla po kličce a vystoupila. "Ty vole." Vydechla, jako typický Čech. S pokleslou čelistí zírala na rodinný dům, který ji vzhledem připomínal spíše vilu. Před domem, na příjezdové cestě stála dvě auta a na trávníku motorka. Sofie potlačila uznalé hvízdnutí. O takové snil David... Celkově... Tohle místo v ní evokovalo dojem, jako hodně dobře situované místo s elitou kolem.

Mamka si brala od taxikáře věci a z dveří domu, vyrazil snad dvoumetrový chlap. "To je on?" S nakrčeným obočím jej Sofie skenovala pohledem. Bez váhání mamku objal, políbil a tentokrát se znechuceně otáčela Kateřina. Bodře mluvil s řidičem a Sofie periferně zahlédla, jak loví peněženku a platí jejich cestu. No jo, zazobanec...