,,Já nikoho nevidím Mio!" řekla mi Kelly když jsem jí řekla, že ON je přítomen.
,,Jak ho nemůžeš vidět, je hned vedle nás.." odpověděla jsem jí i když nepoložila otázku.
Mike se pomalu rozjel. Když to přestalo drncat, povolila jsem svůj pevný stisk a rozhlídla jsem se kolem sebe, budova školy nám mizí za zády. Celou cestu jsme prožívali v naprosté tichosti, avšak jen do té doby, než jsme přijeli před náš barák, před kterým jsem si helmu sundala a poté jí podala Mikovi.
„Hned přijdu." s těmito slovy jsem zmizela ve dveřích domu. Po vstupu jsem pozdravila oba rodiče a řekla jim ať na mě nečekají s večeří, bez čekání na jejich odpověď jsem vyběhla schody do mého pokoje, který je bohužel vedle pokoje mého bráchy Jacoba, který jen vyšel z pokoje a neobtěžujíc se s pozdravem. Školní tašku hodím na postel a rázem po dopadu se z ní vysypou všechny věci. Hm.. Uklidím si to později. Pomyslím si. Otevřu skříň a začnu se dívat co bych si mohla obléci místo těch nudných školních věcí. Když jsem konečně našla vhodné oblečení, převlékla jsem se do něj a vyběhla z domu. Postavila jsem se před Mikea, který byl myšlenkami jinde a usmála jsem se na něj. (viz obrázek)
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Mio, teda.. wow.. ehm. Sluší ti to." nervozně ke mě vzhlédl a poškrábal se za krkem. Jen jsem se na něj děkovně usmála a opět s helmou nasedla na motorku.
„Kam jedeme?" zeptala jsem se zvědavě.
„Překvapení." mrkl na mě a rozjel se.
Jeli jsme ani ne 10 minut a on nenápadně začal přidávat na plynu, asi čekal že si toho nevšimnu. Začínala jsem se bát, začala jsem na něj volat aby zpomalil, že mám strach, avšak to jeho utišování nebylo k ničemu. Tentokrát šlo o něco jiného. Vjel do prudké zatáčky, aniž by zpomalil, v tom momentě neudržel motorku pod kontrolou. Motorka společně s námi sjela ze silnice, já jsem vlivem celé té situace Mikea pustila a tvrdě dopadla na zem, přičemž zády narazím do stromu. Vidím v krátkosti motorku a Mikea dopadnout na zem.. Poté zavřu oči.
Po 3 hodinách.
Pomalu otevírám oči a po zaslechnutí opakovaných pípání přístrojů, dojde mi že jsem v nemocnici. Teprve když je otevřu úplně, vidím jak nademnou stojí rodiče, kteří pláčou štěstím, protože jsem se probrala. Doktoři to považují za zázrak.. Já si ale toho vůbec nevšímala, spíše jsem se snažila si vzpomenout na to, co se stalo.
„Mike..?!" kouknu se vyděšeně na matku, která svůj pohled věnuje lékaři, který přikývne, já ale nevím co to má znamenat. Jeden z lékařů, který předtím stál za ostatními přivezl k mému lůžku invalidní vozík, na který mě později dostali. Vezli mě dlouhou chodbou, která zapáchala tak jak by měla. Nemocnicí.
Přijeli jsme do pokoje 149 a já viděla nehýbající se tělo na posteli, došlo mi kdo to je - Mike. Doktor mě přivezl blíže k lůžku a mě to došlo..
„Upřímnou soustrast slečno Evansová, ale ..... " dál už jsem přestala vnímat, poslala jsem všechny pryč a začala plakat. Chytila jsem Mikea za ruku a tiskla mu jí. Jako kdyby se snad měl probudit, jenže on se už neprobudí.
„Nechal jsi mě tu.." vyčítavým tónem jsem si položila jeho ruku na tvář a následně jí políbila.
„Miluju tě Mikeu Coopere a už nikdy nebudu milovat nikoho jako tebe."
